Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

pět snů

6. července 2013 v 17:23 | spáč |  za zavřenýma očima
na papírku:
1. nákaza a kopce
2. řeka, nádraží a vrah
3. hadi, dům a domov
4. hlupák a stěhování
5. škola a Marty McFly

Jedná se o pět zbrklých zápisů po pěti nepříjemných probuzeních v průběhu jednoho celkem příjemného týdne. Nevím, čím to je, že se mi ve snech poslední dobou nedaří a nejradši bych o těch sněných situacích ani nevěděla.

První sen ze zapsaného (jelikož počítám, že je to jen zlomek všeho, co se mi v nočních zákrutech hlavy odehrává) skýtal průměrné množství scén kopírující klasický postapokalyptický béčkový film. Jednalo se o jakousi nemoc, která se v průběhu útěku před ní, jevila stále více zombijského typu.
Jako ve filmu se z děsícího a panikařícího davy vyselektovala jedna dokonale různorodá skupina, jejímž členem jsem byla. Byla jsem také něco jako jmenovaný útěkář a nástrahař, mimoto, jsem skupinu ochraňovala svým krytím jejich zad a podnětnými nápady. Jak to tak při zombie nákaze bývá, skupina se zmenšovala, a když nás bylo asi kolem osmi, místo útěku, jsme plánovali ukrytí. I s mou pomocí jsme objevili zcela bezpečně vypadající obytné prostory. Byla tam spousta různě modrých dlaždiček a různých mozaiek, jejich obrazům jsme v té situaci nevěnovali žádnou pozornost.
Byli jsme tedy ukrytí. A asi pro ten nastálý klid jsme byli tolik vyděšení, když se u jednoho ze skupiny projevila ona nemoc. A právě v té panice se nemoc rozprostřela na téměř každého. Spolu s mým jediným zbylým kumpánem jsme sledovaly měnící se obličeje naších přátel. Nepropadli jsme ale takové panice, protože od přírody trpíme nesnesitelným klidem. Než si přátelé uvědomili, že jejich přirozeností je touha nás nakazit, utekli jsme oknem na balkon a z balkonu skočili na černé igelity naplněné pružného materiálu a asi jedině proto, jsme ani jeden neutrpěl žádnou zlomeninu. A taky proto, že jsem skočila první na zkoušku a pak pomáhala vybalancovat kumpánův nemotorný doskok.
Dopadlí a čím dál méně zaskočení jsme se tedy octli na betonovém plácku, který se bezelstně koupal v narůžovělém západu slunce. Nebála jsem se já ani on, a tak náš odjezd v šedorezavém džípu směrem k tomu slunci, skrývajícímu se za fialové kopce působil téměř poeticky...

Druhý sen byl opatřen leskem vzpomínkovým a já jej uvítala nostalgicky. Vše se jevilo naoranžověle a matně. Chodila jsem napříč městem, které bylo kombinací toho co znám a toho, co jsem nikdy neviděla. Mělo to domy, mosty, spoustu betonových konstrukcí, šedou řeku a staré stromy.
Zastavila jsem se na nádraží a možná jsem měla v plánu někam odjet prvním vlakem. A možná jsem jenom hledala staré známé a nikam jsem odjíždět nechtěla. A to je pravděpodobnější, protože by to vysvětlovala tu radost, kterou jsem měla možnost pocítit, když jsem potkala svého nejoblíbenějšího starého známého. Byl dospělý, rozumný a správňácky spravedlivý, přesně tak, jak jsem si pamatovala. Začali jsme debatovat.
K debatování jsme se posadili na zrezlé trámy a já své vyprávění ilustrovala fixami na veškerá popisovatelná místa. Bylo to barvité a plodné povídání. Věděla jsem, že s každým jeho slovem něco získávám a nesmírně mě rozčílilo, když si kolemjdoucí vzpomínka dovolila nás přerušit. Nezůstala u přerušení, zrušila veškerou mou povídavou snahu a vysmívala se tomu. Na obyčejnou vzpomínku měla velmi pečlivě učesané vlasy. Nic jiného než její dva culíky jsem neviděla a tak jsem ani nevěděla, kterým směrem se mám loučit s mým správňácky spravedlivým starým známým.
Pokračovala jsem svou cestou imaginárním městem, které se stávalo imaginární vesnicí a pak imaginární cestou kamsi. Měla jsem pocit, že jdu domů a v kapse že mám telefon, na nějž mi často někdo volá s výhružnými vzkazy. Stmívalo se a domů to bylo asi ještě dlouho vzhledem k tomu, že jsem neměla nejmenší ponětí, kde že se to vlastně ráčím vyskytovat. Přidala jsem do kroku jako vždy, když jdu domů a trochu se začínám bát.
Můj krok se ovšem nemohl vyrovnat rychlosti auta, které se přiblížilo. Její řidič se mi představil a když tak udělal, tak jsem věděla, že to vlastně dělat nemusel, jelikož je mi dobře znám. Jako autor oněch výhružných vzkazů. Kdoví, kde jsem k takovému vrahu přišla a jak on přišel na mě. Byla jsem prostě a jen jeho další obětí, která neměla tušení, kdy bude její bytí skončeno. Její bytí a tedy i zvyšující se strachování totiž pokračovalo v autě, do kterého kdovíproč nastoupila a na parkovišti, na kterém kdovíproč vystoupila...

Třetí sen byl jeden z těch, které svou tématikou trápí spícího. Byl to zase o domě, který jsem znala a který v mých nejposlednějších vzpomínkách vypadá tolik žalostně. Rozesmutňuje mě je vzpomínání na něj. Asi právě smutek zabarvil celý sen do šedomodrých odstínů se zelenými záblesky na konci. Běhala jsem z místa na místo po celé zahradě, s úmyslem ochránit tak její pozemek. Bylo to dětinské a zcela k ničemu.
Dětinsky jsem taky seběhla z kopce, do kterého je zahrada situována. Tak dětinsky, že mě skoro překvapilo, že jsem cestou nezakopla a nevyrazila si zuby. Doběhla jsem k domu a v jeho vnitřních prostorách dělala všelicos pro přivlastnění si jich. Nepomohlo to a nejsoučasnější majitel pro mé odstranění provedl neobvyklá opatření.
Opatřil práh každé místnosti živým hadem velikosti, která odpovídala objemu a důležitosti místnosti. Při útěku ven jsem překonala převážně malá háďata a při přeskoku dvou malých hádků při venkovních dveří jsem si skoro říkala, jak to bylo jednoduché. Nesmírně mě tedy vyděsilo když jsem na místě, kterému jsem říkávala dvoreček, objevila starého člověka, který se ve své pomalosti a křehkosti popasovává s nesmírně velkým hadem. Kdoví co to bylo za druh škrtiče, ale jeho zelené maskování se stále mrštněji a pevněji zarývali do květových vzorů babičkovského oblečení. Jistěže jsem popadla nejbližší koště a snažila se zasáhnout to protivné stvoření, ale mám pocit, že se mi to nijak nedařilo a dařilo se mi stále hůře, když se mi kolem krku začali lísat ti dva drobní hádci z prahu...

Čtvrtý sen byl pouhou ilustrací mého denodenního obávání, kdy se zabývám otázkou sdílení domova. Jednalo se tentokrát o nejhloupějšího hlupáka, který se pyšní titulem jediného člověka, kterého osobně a ze srdce nenávidím. Sháněl se po mém pokoji po kusech svého červeně opruhovaného oblečení a mě to bylo odporné. Jevil známky naděje, že by se tu usadil a mě se to vůbec nelíbilo...

Pátý a nejčerstvější sen není zdaleka nejjasnější, jak bych čekala. Nehledě na jas jeho obrazů nedával valný smysl. Prostřední pro tentokrát samo sebe zahalilo do školního, propletlo se povědomým zábradlím a opatřilo se informační nástěnkou. Právě před ní se odehrálo vše, co si pamatuji. A je toho vlastně málo.
Stála jsem tam, abych se něco dozvěděla. Stáli tam se mnou i budoucí spolužáci, kteří jevili podobně přiměřenou míru zvědavosti. Stálo nás tam asi pět a nechali jsem se míjet lidmi, kteří nebyli vůbec zvědaví a kteří neměli zájem o nic. Čekali jsme - a ani jsme to nevěděli - na jakéhosi vedoucího nás všech, který pod nazelenalou kapucou skrýval tvář, tkerá se nesmírně moc podobala postavě Martyho McFlye. Byl nervózní a žádal nás, abychom se na něj nedívali, když na nástěnku připíná aktuality, že tak nemůže pracovat. Ani jeden z nás čekajících nevěděl, jestli se tomu smát nebo s úctou mlčet. U nevědomosti to zůstalo...
 

dům

29. června 2013 v 21:09 | spáč |  za zavřenýma očima
Ať si přeju snít o sebehezčích tématech, vždy se mi nakonec pod víčka promítnou podvědomé nebo záměrně potlačované obrazy. Je to nepříjemné a znepokojující, protože právě spánku se oddávám nejradši, když si chci odpočinout od náročnosti reality.
Většinou se jedná o dětské vzpomínky na dům, kolem kterého se v současnosti vedou dospělácké spory a neshody. Vidím pak ve snech všechen ten svár jako dítě. Z nepatrného hlediska a obrovským nadhledem, který je mi následně vyčítán. Jsem posílána na výzvědy a tajné mise, při nichž jen pobíhám mezi místy, která znám tak strašně dlouho a takovými, která jsem si pro daný účel vysnila. Probouzím se znepokojená a neodpočatá.

zkoušky

15. května 2013 v 21:11 | spáč |  za zavřenýma očima
Zdálo se mi - a vzhledem k okolnostem je to pochopitelné - o zkoušce maturitního rozsahu a uspořádání zcela zmateného. Byla jsem nejistá takovým způsobem, který si představuju náhledem do budoucnosti tří týdnů. Přesně takhle nejistou mě viděla porota dvou dospělých žen, které měli plné právo mě soudit. Nesoudily, jen se tak dívaly. Zkoušení probíhalo hrou, kdy jedna z porotkyň předváděla cosi pantomimou a na mě bylo uhádnout výraz, který představuje. Slovo, které bylo mnou vylosované mělo něco společného s automobily a něco takového jsem tedy odpověděla. Nikdo mi ale nedal najevo, zda jsem odpověděla správně a stejně jako přešli mou odpověď, přešli i mou přítomnost u prapodivných zkoušek a jali se mne poctiě ignorovat.
Nevnímanou mě nechali uniknout z těch tupých kancelářských prostor právě otevřenou chodbou, která měla nejvíce společného s jeskynním tunelovitým průchodem. Nejsem si jistá jakou rychlostí jsem šla nebo popobíhala, na konci chodby jsem ale byla rychle a tuším, že právě tam jsem vrazila do těch nepravidelných a olámaných prkenných dveří, jejichž nastanuvší zadunění mě probudilo.
 


rytíř a hlavy

26. března 2013 v 20:40 | spáč |  za zavřenýma očima
Z nedávna si všeho pamatuji jen dva sny a i z tech pouze jádra.

Tedy první. Ten se pod vlivem školních povinností a nepovinných lásek ráčil odehrát na kraji jakési lesní zahrady zazvířené vysokou zvěří, která postávala opodál. Dále od ní jsme tedy stály my, což dohromady znamená jakés spolužactvo a mě na pár kroků od něj. Patřičně nesvou povahu jsem držela úmyslně dál od všech a všem se tento úmysl evidentně zamlouval. Mě to vlastně nevadilo, ladilo to se zvykem. Jediné, co jsem s tímto odstupem chtěla skloubit byl dohled na Nepatřičného, který se jal chovat v mém vlastním snu stejně, jako se chová i mimo ně. Totiž laskavě, pozorně a prakticky šlechetně. Na vysněné půdě to celé a působilo mnohem víc rytířsky a tak jsem tam zírajíc nechala sebe samu ignorovat a zapadat podzimní atmosférou.

Pak druhý, čerstvý, dnešní sen. Spíše můra. V životě si nevybavuji, že by v mých snech došlo k jakékoli násilnosti, možná proto mě ta dnešní můra tak vyděsila. Spíš překvapila. Ocitla jsem se tam ve spolučnosti tří hlav mimozemského původu a zemského vzezření s vybledlými barvami samotnými i z povrchů, které je ohraničovali od všeho ostatního. Měli zálibu v škádlení mě a provokování. Netuším, co řekli ubližujícího natolik, že jsem musela sáhnout po zjevně dřevěné holi a jednu hlavu citelně šťouchnout. Já i šťouchnutá hlava jsme vráželi jedna do druhé stále vice a snažili si více ublížit. Nadávala mi, že ani pořádně nevím, jak ji znečkodnit, a že v očním důlku její slabinu nenajdu. Pak jsem asi nebyla ani ve svém těle, když se ta osoba s holí začala do ran hole opírat celou svou hlavou a když se mimozemská lebeční křehkost začala projevovat velmi nepříjemnými zvuky, které nemínili přestat. V surovosti všeho toho dění jsem začala plašit a panikařit. Vše se ukazovalo až příliš blízko a až příliš hlasitě, aby to mohlo kterékoli z mých podvědomí snést. Když už se to nedalo vydržet vůbec, probudila jsem se. Naštěstí, konečně, udýchaně a z pod odkopané přikrývky.

můry

29. ledna 2013 v 19:56 | spáč |  za zavřenýma očima
Neodvažuji se to zde zamořovat přepisováním nočních můr. Tak tedy nezamořuji.
Nic jiného se mi poslední dny nezdá a pokud ano, tak si to nepamatuji. Bojím se usnout a probouzím se znepokojená.
To je vše.

Další články