Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

Srpen 2010

černobílá v lese

27. srpna 2010 v 14:12 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

včera ráno mě neobvykle nebudil pocit špatnosti, že spím tak dlouho, ale budík, který říkal: už teď je pozdě! Mám pocit, že právě tahle změna byla důvodem toho, že si ze sna na včerejší ráno nepamatuju a snítko. Proto tedy k včerejšímu datu žádný záznam. Dnes ráno naštěstí sem byla vyhnána ze sna zase sluníčkem v oku a typickým pocitem smutku a stesku po tom snovym stavu.

Na lístečku z dnešního rána je: Les. hluboký les, na který je pohled přes hnědo-šedý filtr.Potom, dřevěný altánek uprostřed toho lesa. Jeleni a klokan. Dvě černobílé postavy a malinký polštář.

Pamtuju se na procházku tím lesem. (Byl to stejný les, ve kterém mě asi před půl rokem honily dinosauři.) Byla jsem celá bezbarvá, stejně tak i můj spolujdoucí. Byl to další z mých snových parťáků, ale dneska bylo mezi náma neco jinýho. Opařenýho, ale stejně tak sobě náležícího a patřícího mezi nás. Jako by ztracený a znovunalezený přítel. Byl o tolik vyšší než já a to jen podtrhovalo způsob, jakým jsem k němu i v mysli vzhlížela. Byl to někdo, koho jsem třeba neznala, ale věděla jsem, že je to prostě člověk se správností v krvi a srdcem, které jeho hrdinskost roznáší do všech buněk. Šli jsme a mlčeli. Nemuseli jsme mluvit, šlo o to, že jsme šli spolu a on mě měl chránit. Procházeli jsme nám oběma známou cestou, kopali do listí a v očích stesk. Došli jsme až do altánku. Byl to dřevěný přístřešek uprostřed stromoplna a stůl v něm svým tvarem říkal: postavte na mě termosku s horkým čajem...

střih

Sedíme v altánku naproti sobě a něco by se mělo dít. Leží to na nás jako mlha a my se pod tou tíhou hrbíme a rukama opřenýma o termosko-stůl si opíráme těžkost myšlenek v našich černobílých hlavách. Listí se od sebe zvedá a zase klesá v malých vírech. Celý okamžik se mi zdá, že na altán jsou přivázány horolezecké sítě ze všech stromů, a že bych po nich měla někam šplhat. Těžkost mi to ale nedovolí...

střih

Pořád sedím v altánku, stále shrbená. Můj spolujdoucí usnul. pod hlavou má šedivý polštář. Otáčím se do otevřeného prostoru lesa a vidí, jak se kolem nás seskupila zvířata. Jsou to stíny, ale vidím paroží. Obrys klokana a ony napnuté sítě, ve kterých jsem v po dalším střihu zapletená a škrtí mě pocit, že přes nutkání drát se pryč, se sotva držím a můj spolujdoucí stále spí... Já se pak vzbudila do onoho slunce v očích...

s náhlou láskou k lesům, Tvůj Spáč

štěňátka a eskalátory

24. srpna 2010 v 13:44 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý šíleníčku,

všechno co si vysním stěží chápu a tak, když to sem napíšu, třeba to jednou bude dávat smysl. Mám na stole notes a v něm črty všech těch snových scenérií, které čmárám hned po probuzení a které mám jako pomůcku při psaní těchto spacích zápisků. Na listu z dnešního rána je plavecký bazén a v něm rychlo-plovoucí osoba, pak je tam pokoj se schody a domečkem pro panenky a nakonec stanice metra s přijíždějícím vlakem... Smůla pro mě je, že jak jsem si to nareslila, tak sem to vypustila z hlavy a už přesně nevím, co to znamená... Ani si nepamatuju, v jakym byli pořadí. Je to škody, protože tak, jak si nepamatuju ten sen, tak si pamatuju dojem z něj a ten byl opravdu moc dobrý.

Tak snad asi metro bylo první, neboť do sn je třeba se jaksi dopravit, vím, že se mnou ještě někdo jel. Dva kluci. Snad to byli i přátele. Takový ty, co se v každym snu objeví, ale přitom nemají předlohu v reálnu. Motali jsme se(jako už tolikrát v minulých snech) u výstupů z metra a velkou část této kapitoly snu jsme strávili na eskalátorech po boku lakrosového družstva. Šílenost. Běhali jsme nahoru a dolu a mý kamarádi mě chytali, když jsem ve vší své ladnosti zakopávala krok, co pád z dalšího schodu. Byl moc fajnovej pocit. Víte, že vás někdo chytá.

střih

Pak tam byl ten bazén. A já byla zástupce závodníka. Jala jsem se tuto roli zvládnout co nejlépe a ve vší své snaze zarývala jsem se dlaněmi do rozčeřené vody. Vyhrávala jsem. Měla jsem jednoho nebo dva soupeře. Bylo jich málo. A já se v cíli - po několika přeplavání celé délky bazénu - dotkla naposledy okraje a tam čekali ti dva kluci. V rukách měli malá štěňátka a házeli mi je do vody. Šílenost.

střih

Jsem v tom pokoji. Je to pokoj holky, neboť všechna jeho dřevěná obložení jsou zdobena růžovými závěsy, povlečením a kdo ví, čím ještě. Byla tam palanda a na obou matracích leželi ti dva. Já jsem si prohlížela domeček pro panenky a přitom si hrála s vylovenými šťěňátky...

Spáč by možná řek, že to dobře dopadlo, a ono asi i jo. Já nevim... Zní to šíleně...

s šíleným úsměvem a štěňátky v náručí, Tvůj Spáč

všude světla a barvy

23. srpna 2010 v 11:41 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

nevím, čím to je, ale během těch prázdnin sou mý sny nějak realističtější. Občas se mi smotávají s tím, co je skutečné. Možná je to tím, že sama skutečnost o těch prázdninách tak skutečná neni, protože (alespoň já) je trávím volným tempem toho, co mě baví, během dne je klid a pak neni na co vzpomínat, narozdíl od školního roku, kdy mám na snímači reality modřiny a škrábance od všeho toho shonu. Každopádně teď mám všechny ty vysněný pocity a postavy v červý paměti, tak toho využiju.

Bylo to strašně zvláštní. Bylo tam tak nějak hlucho. Víte, jak ve snech chcete křičet a ono to nejde. Já chtěla jenom mluvit a nešlo to. Zeptat se někoho, co se to děje.
Už ve snech z dětství si pamatuju, že se mi zdálo o zemětřeseních. Popukala silnice a v těch praksklinách to svítilo oranžově. Podívala jsem se dolů do toho světla a tam pobíhali kreslené postavičky - ufounci, většina zelený a ty mě chtěli mučit tak, že mě posadili na kancelářský křeslo a mě se to strašně líbilo... To bylo tenkrát

jako velitel

22. srpna 2010 v 12:03 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

Už si nepamatuji na začátek. Jako každý můj sen se od začátku vynořuje ze snové mlhy a vyostřuje se až k poslednímu okamžiku, kdy se probudím. Ten předkonečný okamžik si pak pamatuji nejlépe. Byl to zas hon na někoho. Měla jsem po boku svý kreaturky. Jedna, se kterou mě poji pocit bratrství a úplné důvěry byl v nějaké krizi. Ležel s kůži pokritou mechovitou strukturou a tvářil se odhodlaně neodhodlaně a stejně smířeně. Bylo na mě ho přemluvit. Nevm k čemu, ale i tak se mi to podařilo a spolu s ostatními kreaturkami jsme se vydali krajinou, která byla fantastičtější dimenzí městečka, ve kterém žiju. Bylo to uřícené. Utíkali jsme před něčím nebo jsme něco pronásledovali. Byla jsem v čele a za mnou oni, které jsem - mám pocit - vůbec neznala, ale spoléhala bych na ně až do konce svých snových letů. Nejjasnější okamžiky, kdy se pojmenovatelné pocity mění v ostrý obraz, ukazovali, jak skáču z travou pokryté střechy našeho domu.

V každém svém snu létám. Takový můj snový let to je. Ani jako superman nebo jako anděl - já tam žádná křídla nemám. Jsou to takové dlouhé skoky. Záleží na odrazu a odhodlání se udržet v tom stavu negravitace. Občas skončím deset metrů daleko, občas přeletím polovinu města, někdy taky mám svázané nohy a odraz se ne a ne podařit - to pak mě něco chňapně a já se probudím s označením toho snu Noční můrou.

 s odhodláním zapsat sem i své budoucí sny, Tvůj Spáč