Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

černobílá v lese

27. srpna 2010 v 14:12 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

včera ráno mě neobvykle nebudil pocit špatnosti, že spím tak dlouho, ale budík, který říkal: už teď je pozdě! Mám pocit, že právě tahle změna byla důvodem toho, že si ze sna na včerejší ráno nepamatuju a snítko. Proto tedy k včerejšímu datu žádný záznam. Dnes ráno naštěstí sem byla vyhnána ze sna zase sluníčkem v oku a typickým pocitem smutku a stesku po tom snovym stavu.

Na lístečku z dnešního rána je: Les. hluboký les, na který je pohled přes hnědo-šedý filtr.Potom, dřevěný altánek uprostřed toho lesa. Jeleni a klokan. Dvě černobílé postavy a malinký polštář.

Pamtuju se na procházku tím lesem. (Byl to stejný les, ve kterém mě asi před půl rokem honily dinosauři.) Byla jsem celá bezbarvá, stejně tak i můj spolujdoucí. Byl to další z mých snových parťáků, ale dneska bylo mezi náma neco jinýho. Opařenýho, ale stejně tak sobě náležícího a patřícího mezi nás. Jako by ztracený a znovunalezený přítel. Byl o tolik vyšší než já a to jen podtrhovalo způsob, jakým jsem k němu i v mysli vzhlížela. Byl to někdo, koho jsem třeba neznala, ale věděla jsem, že je to prostě člověk se správností v krvi a srdcem, které jeho hrdinskost roznáší do všech buněk. Šli jsme a mlčeli. Nemuseli jsme mluvit, šlo o to, že jsme šli spolu a on mě měl chránit. Procházeli jsme nám oběma známou cestou, kopali do listí a v očích stesk. Došli jsme až do altánku. Byl to dřevěný přístřešek uprostřed stromoplna a stůl v něm svým tvarem říkal: postavte na mě termosku s horkým čajem...

střih

Sedíme v altánku naproti sobě a něco by se mělo dít. Leží to na nás jako mlha a my se pod tou tíhou hrbíme a rukama opřenýma o termosko-stůl si opíráme těžkost myšlenek v našich černobílých hlavách. Listí se od sebe zvedá a zase klesá v malých vírech. Celý okamžik se mi zdá, že na altán jsou přivázány horolezecké sítě ze všech stromů, a že bych po nich měla někam šplhat. Těžkost mi to ale nedovolí...

střih

Pořád sedím v altánku, stále shrbená. Můj spolujdoucí usnul. pod hlavou má šedivý polštář. Otáčím se do otevřeného prostoru lesa a vidí, jak se kolem nás seskupila zvířata. Jsou to stíny, ale vidím paroží. Obrys klokana a ony napnuté sítě, ve kterých jsem v po dalším střihu zapletená a škrtí mě pocit, že přes nutkání drát se pryč, se sotva držím a můj spolujdoucí stále spí... Já se pak vzbudila do onoho slunce v očích...

s náhlou láskou k lesům, Tvůj Spáč
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama