Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

všude světla a barvy

23. srpna 2010 v 11:41 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

nevím, čím to je, ale během těch prázdnin sou mý sny nějak realističtější. Občas se mi smotávají s tím, co je skutečné. Možná je to tím, že sama skutečnost o těch prázdninách tak skutečná neni, protože (alespoň já) je trávím volným tempem toho, co mě baví, během dne je klid a pak neni na co vzpomínat, narozdíl od školního roku, kdy mám na snímači reality modřiny a škrábance od všeho toho shonu. Každopádně teď mám všechny ty vysněný pocity a postavy v červý paměti, tak toho využiju.

Bylo to strašně zvláštní. Bylo tam tak nějak hlucho. Víte, jak ve snech chcete křičet a ono to nejde. Já chtěla jenom mluvit a nešlo to. Zeptat se někoho, co se to děje.
Už ve snech z dětství si pamatuju, že se mi zdálo o zemětřeseních. Popukala silnice a v těch praksklinách to svítilo oranžově. Podívala jsem se dolů do toho světla a tam pobíhali kreslené postavičky - ufounci, většina zelený a ty mě chtěli mučit tak, že mě posadili na kancelářský křeslo a mě se to strašně líbilo... To bylo tenkrát

Tentorkát v těch puklinách bylo černo. Nejčernější černo, jako když se podíváte ze správnýho úhlu na černou látku. V celym městě šero s tyrkysovou září, která byla jako provázky pověšená po všech sloupech kolem, připomínalo to fotografii světel, když s foťákem při snímání ucuknete. v té šedi, modři a zeleni jsem stála a užívala si tu parádně černou v puklinách silnice a kolem mě chodili lidé. Smutní a v rukách chomáče cizích vlasů. Morbidní, řekla jsem si a dál dřepěla u zející díry a zkoumala tu barvu-nebarvu.

střih

A jsem v nějaké místnosti. Jsem tam jako kamera, třetí strana... V rohu se krčí rozcuchaná osoba, co se mi podobá a ve vystrašených očích má divokost a přitom trochu smích. Ta místnost je světlá, ale zašedlá, nějak stará. Osoba v rohu a vedle ní dveře na asi-balkón, jsou otevřené a dovnitř proudí dusivý vánek. Hýbě to květovanými záclonami, které se hýbou jinak než by látka měla. Krepatí se jako papí a stejně tak šustí. Nad osobou-mnou stojí někdo a v ruce má dlouhé kudrnaté vlasy. Morbidní. odrážím se z otevřených dveří a žádný balkón tam není. Letím.

střih

Jsem ve stejně laděné krajině. Městě. Teď jsou provazová světla do oranžovo-svítacích odstínů. Jsem v průvodu? A kolem malé děti. Vedou mě mezi obrovskými drny suché trávy a jedno z nich mi ukazuje v dlani malou ževičku...Pak jsem se proudila

snad mi ta pravidelnost zápisů vydrží, Tvůj Spáč
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama