Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

Září 2010

zimnota

28. září 2010 v 22:20 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

Ve slovech z posledna, tyhle vystihujou minulou prosněnou noc tyto: dluhy, pytlíky bonbónků, parta, stará cédéčka, zimní boty, kolemjedoucí auto, potloukání se po městě, bývalé hřiště, - CELÝ O MYM DOMOVĚ. Bylo to všechno pospojovaný jako mozaika ze vzpomínek na moje všechno. Šedo-hnědo zašlá nálada s sem tam křiklavou čarou.

střih

Nepamatuji se na pořadí ani nic podobně konkrétního. Je to o výletu s partou přátel. Potloukáme se městečkem a kolem sněží. Mám tlustou vlněnou oranžovou šálu, která v žlutosti pouličních lamp křičí na všechny kolem. Je mi zima a víc než přítomnost lidí kolem a slov, která dopadají na mou nevnímavost, se věnuji cítění zimy na každém milimetru mojí kůže. Soustředím se na dýchání mlhavých oblaků do ledového vzduchu, na kroky, které v čersvém sněhu uspokojivě chroupají a na přibližný směr, kterým se naše noční výpravá ubírá. Je to směr nějaké hospůdky, jídelny něbo něčeho podobného. Nejsem si jistá neboť jsme nakonec dostáli rozhodnutí, že stačí odložit vlhké deštníky v předsíni a vyrazíme do sněhové noci mrznout dál.

střih

Jsme doma. Improvizovaná klubovna, jejíž klubovnost tkví hlavně v rychlovarné konvici a tom, že tu má každý svůj hrníček a dostatečně širokou škálu různobarevných a různovonících čajů. Bohužel, k čajovým záležitostem nedojde, neboť si kdosi zapomněl s sebou vzít klíče a tak sedíme na starých a nyní velmi nepříjemně studených schodech a rozhlížíme se navzájem po sobě všichni stejným pohledem - otázkou. Nejistota a stydlivost. Nakonec se každý nezávisle na sobě začne potloukat po otevřené zasněžené zahradě a dělat kraviny se zimními botami a holinkami, které kupodivu nejsou uvnitř domu. Na betonové ploše před schody je nezasněžené avšak zamrzlé místo. Na něm leží stará originální cédéčka, která pro mě představují memorykredit do všech mých zminula vzešlých obrazů.

střih

Rozdovádění a pro mě určitá tesknost, když se na mě dívá jeden z nich, na rukou komínky ze zimních bot a pod nohama střepy z plastových kol, z kterých mi kdysi rodiče pouštěli hudbu...

střih

To je všechno, nešlo zas o předměty, lidi, činy... Šlo o tu náladu a já v tom cítila nehoráznou tesknotu...

v objetí nikoho a obětí ničeho, Tvůj Spáč

sázka šedomodře

26. září 2010 v 13:15 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

osvědčila se mi jakási metoda zapisování snů... Spočívá ve vepsání si důležitých vzpomnění hned ráno na papír a napsat to sem v podobě "článku"až další den. Mý podvědomí má pak čas si to řádně rozmyslet... Na včerejším lístku stálo: sázka s velrybou, zoo, "On"(označení člověka, pro kterého jsem měla určitou dobu určitou slabost), náměstí, točité schodiště, galerie, knihovna. 

střih

Jsem v zoo (taky ne poprvý, tenkrát mě tam honili piráti), která nádherně provedená. Elegantně bez klecí. Všechno na přelomu bezpečnosti pro návštěvníky a přesto lákající jít se podívat blíž. Někde na rohu jsem si vědoma ztroskotané dřevěné lodi... Je tam průchod do Vodního světa a tam jakýsi kytovec. Velrybou jsem to napsala pro můj pocit k tomu - nejsem znalec těchhle zvířat, i dyž k nim chovám sympatie. Jsem tam s "Ním" a dalšími,jejich tváře si nepamatuju. Jdem blíž a blíž. Jsme nejblíž ze všech a stíháme akorát a krmení zmíněné velryby. Neptejte se mě proč, ale skáče do vzduchu a v obrovské tlamě jí mizí vycpaný orel, který visí na laně od tě ztroskotané lodi. 

střih

Proběhla sázka, vím to. Nevím, v čem spočívala. Nevím, ani kdo se to vsadil, ale vím, že to zahrnovalo zatopené náměstí, nebezpečí pro obyvatele města a velrybu plující kolem zavřených krámků. Jsem teď s dívčí skupinkou ze školy a máme s sebou profesorku dějin. Vzala nás v den Sázkový na výstavu do moc krásně galerie, která přímo voní umem a uměním. Celá návštěva má únikový podtext. Oranžovo podzimní náladu galerie odbarvuje šedomodř blížících se vod. Paní, co se tváří jako průvodce výstavou nás ve spěchu žene do něčeho, co vypadá jako vysoká a úzká místnost. Možná je to věž. Kolem vnitřního obvodu je točité schodiště, jehož konec končí v kuželovitě provedeném stropě. uprostřed visí něco jako lampa. Lustr, spíš. Je to z lan a malých žárovek, kolem každé ze zeleného kovu kudrlinky patřící na stará zábradlí. Máme po tom šplhat až ke stropu, protože od dveří zabedněných knihami se zvedá imaginární hladina. Šplháme a žárovičky nám na dlaních vytváří malé červené spáleninky. Prostě šplháme.

střih

Nemohli jsme usnout, ale já jsem přestala vnímat průběh věcí. Hloupostí byo, že jsme nešli po zmíněných schodech. Teď na nich ovšem pospáváme, protože voda nikde a na velrybu nikdo nevzpomíná. Ospalost. Je nás moc a tak teď všechna naše starost je poskládání se na schoddy v pohodlném rozdělení. Sedím na jednom z nejvyšších schodů a musím klanět hlavu, abych s ní nepraštila o strop. Asi jsem dobře šplhala. Zkoumám z nudy bližší vnějšek stěny. Je obsavěný knihovnami. Spodní část dřevěná a horní se skleněnou výlohou. Působí na mě strašně uctivě. Obdivuju ji a mlčím.

střih

Plavu kolem těch krámků na náměstí plném šedomodře. Už to není voda, je do dým, který se rozplývá a nechává po sobě čerstvý vzduch a odbarvené budovy. Letím a vedle mě velryba...

pro dnešek se strašně starouctivým obdivem k velrybám, Tvůj Spáč

trampolína a školkáčci

23. září 2010 v 17:55 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

V několika probuzeních s kašlem během měsíčně svítící noci jsem si založila do šuplíku za víčkama tahle slova: Nádraží, trampolína, hvězda smrti (jo, ta ze StarWars), obrázky, další nádraží a "zas mi ujel"... Zvláštní, jak se mi to v těch snech opakuje. Určitý slova: nádraží například...Tam jsem snad častěji než ve vzduchu. Nehledě na trampolína, terá je svym způsobem pokaždé ulicí, když lítám. Takže tak:

Podchody na Smíchovském nádraží, mají barvu, jako když svítá, a já stejně vim, že je jakásí pozdní doba a někam se vracím. Mám v rukách svoje desky a kolem sebe další snové společníky. Vnímám je jako kamarádky ze šolky - ofinka a opravdovost s každym pohledem. Vycházíme flekaté schody a máme se přiřadit k naší skupince, kterou vede někdo, kdo mě nemá rád. Courám se courám a zdržuju nás... Vlak nám ujede já v běhu s mýma školkačkama vedle ujíždějícího vagónu vidím, jak se na mě vedoucí šklebí. Zlost a zároveň radost, že tam nejsem. Rozsypali se mi tam obrázky z desek. Nenacházimopravdovej obdiv. Šlapou mi po těch papírech berbarví pánové, který v dálce mizej pruhově, jako když se vám vypíná televize.

střih

Jsem na nádraží, kam jsem jela. Jsem tam sama a cítím se náramě a přitom trochu tmavě. Mám tu za rohem školu a na tomhle zábradlí jsem strávila tolik zpoždění... Je tma a nikoho tu nemám. Malinká stavba, co mi říká, že prodává lístky svítí odrazem žluté lampy. Studí mě moje nehybnost a tak se rozbíhám po nástupišti v celé šířce. Míjím keře a budovu. Skáču a dopadám na obrovskou trampolínu, která mi zohybá nohy a já se pohupuju v klidnění sebe samotný. Je tam za tou budovou malej kráme, kterej tam ve skutečnosti rozhodně neni. Ve výloze toho nekrámku to září. Jsou tam pro mě strašně atraktivní předměty. Kovy s krásnými vzory, lesklé kamínky a figurky z mých oblíbených filmů. Je tam malý hvězdný promítač, který svítí do prostoru ve tvaru hvězdy smrti - jejího plánu. Nevím co si myslet. Přidává se ke mě na trampolínu blonďáček, kterému bych řekla cokoliv a stejně tak vím, že mu nesmím věřit. Je to stejně školkovej vztah mezi náma...

školkám zdar a ofinám zvláště, Tvůj Spáč

málo střihu

22. září 2010 v 15:32 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku, ne že by se mi poslední dobou nic nezdálo, akorát si toho pro nedostatek pospacího času nestíhám nic zakreslovat. Nemám tedy, z jakých obrázků kreslit krom těch, co mám v hlavě. Jeden z nejnechápavějších se tento.

Výhled na město z nějaké vysoké stavby, je to otevřený prostor, zahrada možná a má na vyhlížecím okraji známý dalekohled na mince. Já tam nejsem. Nevidím to ale vím že tam tohle je. Objevuji se jako malá postavička a někdo mě chytá za kapuci aby mě hodil jako minci do toho dalekohledu jako poplatek za výhled na Něco. Vidím jak je to vevnitř strašně velké a Mincím jako jsem já (tak se říká lidem, jako jsem byla já, co nás tam házej) je tam vystavěnej hotovej aquapark bez vody. Jedu po tobogánu pro Mincovní skřítky a na klíně si hlídám něco pokladového. Užívám si tu cestu a žasnu nad přesností každého šroubku. Vidím, že na klíně nemám zlato ani šperk, ale děcko. Je skřítkovitě otrhaně oblečené a dívá se na mě jako na velkou ségru....

střih

Z dalších snů jsem ještě před chvilkou měla před očima obrazy...Jeden... Ten je jednoduchý, zachraňuju koťátka. Opět chlupatá bezbranná stvoření. Jsou u nás na zahrádce u domu, který musím opouštět a já si běžím pro foťák tolik moc známým interiérem. Už jsou na ulici. Vše.


střih

Poslední si nepamatuju, Šíleníčku, neměl bys být na počítači, ale v mojí hlavě...

střihy a obrázky, Šíleníčku jenom Tvoje stejně jako i tvůj Spáč...