Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

sázka šedomodře

26. září 2010 v 13:15 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

osvědčila se mi jakási metoda zapisování snů... Spočívá ve vepsání si důležitých vzpomnění hned ráno na papír a napsat to sem v podobě "článku"až další den. Mý podvědomí má pak čas si to řádně rozmyslet... Na včerejším lístku stálo: sázka s velrybou, zoo, "On"(označení člověka, pro kterého jsem měla určitou dobu určitou slabost), náměstí, točité schodiště, galerie, knihovna. 

střih

Jsem v zoo (taky ne poprvý, tenkrát mě tam honili piráti), která nádherně provedená. Elegantně bez klecí. Všechno na přelomu bezpečnosti pro návštěvníky a přesto lákající jít se podívat blíž. Někde na rohu jsem si vědoma ztroskotané dřevěné lodi... Je tam průchod do Vodního světa a tam jakýsi kytovec. Velrybou jsem to napsala pro můj pocit k tomu - nejsem znalec těchhle zvířat, i dyž k nim chovám sympatie. Jsem tam s "Ním" a dalšími,jejich tváře si nepamatuju. Jdem blíž a blíž. Jsme nejblíž ze všech a stíháme akorát a krmení zmíněné velryby. Neptejte se mě proč, ale skáče do vzduchu a v obrovské tlamě jí mizí vycpaný orel, který visí na laně od tě ztroskotané lodi. 

střih

Proběhla sázka, vím to. Nevím, v čem spočívala. Nevím, ani kdo se to vsadil, ale vím, že to zahrnovalo zatopené náměstí, nebezpečí pro obyvatele města a velrybu plující kolem zavřených krámků. Jsem teď s dívčí skupinkou ze školy a máme s sebou profesorku dějin. Vzala nás v den Sázkový na výstavu do moc krásně galerie, která přímo voní umem a uměním. Celá návštěva má únikový podtext. Oranžovo podzimní náladu galerie odbarvuje šedomodř blížících se vod. Paní, co se tváří jako průvodce výstavou nás ve spěchu žene do něčeho, co vypadá jako vysoká a úzká místnost. Možná je to věž. Kolem vnitřního obvodu je točité schodiště, jehož konec končí v kuželovitě provedeném stropě. uprostřed visí něco jako lampa. Lustr, spíš. Je to z lan a malých žárovek, kolem každé ze zeleného kovu kudrlinky patřící na stará zábradlí. Máme po tom šplhat až ke stropu, protože od dveří zabedněných knihami se zvedá imaginární hladina. Šplháme a žárovičky nám na dlaních vytváří malé červené spáleninky. Prostě šplháme.

střih

Nemohli jsme usnout, ale já jsem přestala vnímat průběh věcí. Hloupostí byo, že jsme nešli po zmíněných schodech. Teď na nich ovšem pospáváme, protože voda nikde a na velrybu nikdo nevzpomíná. Ospalost. Je nás moc a tak teď všechna naše starost je poskládání se na schoddy v pohodlném rozdělení. Sedím na jednom z nejvyšších schodů a musím klanět hlavu, abych s ní nepraštila o strop. Asi jsem dobře šplhala. Zkoumám z nudy bližší vnějšek stěny. Je obsavěný knihovnami. Spodní část dřevěná a horní se skleněnou výlohou. Působí na mě strašně uctivě. Obdivuju ji a mlčím.

střih

Plavu kolem těch krámků na náměstí plném šedomodře. Už to není voda, je do dým, který se rozplývá a nechává po sobě čerstvý vzduch a odbarvené budovy. Letím a vedle mě velryba...

pro dnešek se strašně starouctivým obdivem k velrybám, Tvůj Spáč
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama