Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

trampolína a školkáčci

23. září 2010 v 17:55 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

V několika probuzeních s kašlem během měsíčně svítící noci jsem si založila do šuplíku za víčkama tahle slova: Nádraží, trampolína, hvězda smrti (jo, ta ze StarWars), obrázky, další nádraží a "zas mi ujel"... Zvláštní, jak se mi to v těch snech opakuje. Určitý slova: nádraží například...Tam jsem snad častěji než ve vzduchu. Nehledě na trampolína, terá je svym způsobem pokaždé ulicí, když lítám. Takže tak:

Podchody na Smíchovském nádraží, mají barvu, jako když svítá, a já stejně vim, že je jakásí pozdní doba a někam se vracím. Mám v rukách svoje desky a kolem sebe další snové společníky. Vnímám je jako kamarádky ze šolky - ofinka a opravdovost s každym pohledem. Vycházíme flekaté schody a máme se přiřadit k naší skupince, kterou vede někdo, kdo mě nemá rád. Courám se courám a zdržuju nás... Vlak nám ujede já v běhu s mýma školkačkama vedle ujíždějícího vagónu vidím, jak se na mě vedoucí šklebí. Zlost a zároveň radost, že tam nejsem. Rozsypali se mi tam obrázky z desek. Nenacházimopravdovej obdiv. Šlapou mi po těch papírech berbarví pánové, který v dálce mizej pruhově, jako když se vám vypíná televize.

střih

Jsem na nádraží, kam jsem jela. Jsem tam sama a cítím se náramě a přitom trochu tmavě. Mám tu za rohem školu a na tomhle zábradlí jsem strávila tolik zpoždění... Je tma a nikoho tu nemám. Malinká stavba, co mi říká, že prodává lístky svítí odrazem žluté lampy. Studí mě moje nehybnost a tak se rozbíhám po nástupišti v celé šířce. Míjím keře a budovu. Skáču a dopadám na obrovskou trampolínu, která mi zohybá nohy a já se pohupuju v klidnění sebe samotný. Je tam za tou budovou malej kráme, kterej tam ve skutečnosti rozhodně neni. Ve výloze toho nekrámku to září. Jsou tam pro mě strašně atraktivní předměty. Kovy s krásnými vzory, lesklé kamínky a figurky z mých oblíbených filmů. Je tam malý hvězdný promítač, který svítí do prostoru ve tvaru hvězdy smrti - jejího plánu. Nevím co si myslet. Přidává se ke mě na trampolínu blonďáček, kterému bych řekla cokoliv a stejně tak vím, že mu nesmím věřit. Je to stejně školkovej vztah mezi náma...

školkám zdar a ofinám zvláště, Tvůj Spáč
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama