Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

Říjen 2010

občas holt nevím...

31. října 2010 v 19:00 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

Na včerejším papírku sem se setkala s hesly: koncert, voda, rodič, les,hlídač, odpovědnost..., a abych byla upřímná nemám vůbec ponětí, co to bylo za sen. V lese pobíhám často, hlídač je strašně podněcující pojem, ale teĎ si na nic nevpomínám. Odpovědnost je můj věčně plápolající boj a po koncertech se courám i v realitě. Příště si budu muset zase začít kreslit. Docházej mi slova, který by mi kreslily do vzpomínek něco konkrétního...

se stínem na očích, Tvůj Spáč

stýská se mi i tady

30. října 2010 v 11:22 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

Zdálo se mi zas o vracení se domů. Je to nějakej vnitřní stesk, kterej mě tam vrací alespoň v stavu nevědomí o sobě. Byl tam "vetřelec", samota a vpomínka na krabicemi zastavěný sklep. Nebylo tam skoro nic. Je to jen pocit, který mám v realitě, obtisknutý mezi lety ze střechy na střechu a zachraňování roztomilých koťátek. Stýská se mi, a mrzí mě, že se mi stýská už i ve snech.

dneska beze střihu, dneska steskem, Tvůj Spáč

koncertní závody

13. října 2010 v 17:34 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

Zdálo se mi zdálo zvláštních věcí. Z notesu: chobotnice, česky zpívající linkini, most, stage, VIP. Bylo to zas zvláštní a zas se mi chvílema chtělo z těch nelogických nesouvislostí smát.

Spáč, jako když do vody hodí. Někdo mě tedy hodil do vody a jakmile se kolem mého zorného pole rozptýlily všechny třpytící se bublinky, tak se mi naskytl pohled na hlubinu lesního jezírka. Asi nepotřebuji dýchat. Všechno je šedo béžové, na okrajích tmavnoucí a rozostřující se. Stávám v jedné vyděšené pozici na jednom místě, pokud se tedy v tak nerozličném prostředí dá pohyb kamkoliv sledovat. Míhá se mi před očima blýsknutí se čehosi. Prudce se otáčím podvodním gestem a před očima mi vodně levituje fialová chobotnice. Machájíc kolem sebe klidně a smířlivě svýma chapadlama, na jejichž koncích jsou vzhledem k fialovosti celého objektu nesympaticky růžové přísavky. Je obrovská a děsivá neboť v rozporu s mými znalostmi anatomie chobotnic má tahle zrádně a šelmovitě se křivící čelisti, z nichž ční do prostoru několik silných a na pohled ostrých zubů. Odkudsi se vodním způsobem přivalili Mike s Chesterem (členové mojí oblíbené kapely) a za doprovodu svojí hudby v český text (který zněl v češtině okouzlujícně silně) se vrhli na onu hříčku snové přírody s argumentem: "No a, že je silnější, za náma sou kámoši" Chvíli jsem koukala a přemýšlela o mateřském zákroku, nařídit oběma bláznům okamžitě zmizet a neblbnout tady, ale když v soundtracku mého snu zaszněla česká verze Numb, neudržela jsem se a vrhla se do inkoustuplné pranice, která víc než boj o život připomínala dvě škládlící se šťěňátka.

střih

Běhám od stánku ke stánku, odmítám nabídky starých dam ručně pletené kopačky jamajských barev za nízkou cenu a sháním místo ve VIP zóně na velmi fajnovou akci plnou hudby a ozumných lidí. Nade mnou se klene most učený pouze pro kamiony a bruslaře a kolem mě se motají bedňáci s úmyslem sestavit zvukovou aparaturu, která by zbořila naše městečko. Je to sranda, ale já se chci smát v tom VIP salónku po boku velkých lidí. Probouzím se s vědomím, že jsem asi nakonec ráda členem bedňácké vrstvy a naslouchajících kolemjdoucích.

z oblaku rvoucích se myšlenek, Tvůj Spáč

odpolední šlofík

8. října 2010 v 21:58 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

dneska odpoledne, když jsem přišla ze školy a spucovala pár mooc dobrejch koláčů jsem se uložila k dobíjecímu spánku na dospání probděných nocí plných školních úkolů... Zdál se mi v tý chvíli strašně zvláštní sen. Takovej. Hu! Najednou tolik aktuální a s lidma, který znám.

Přicházím k jezírku. Je to spíš bazén který je krytý občasným pruhem dřevěné látky z obroušených prkýnek. Přicházím po jedné z těch lávek a celé se to se mnou houpe. V systému houpajících se chodníčků se dostávám k "přístavu" a nasupuji na vor, kde sedí moji dva kamarádi. Je teplo, ale mám na sobě zimní bundu. Už nevím kdo a jaký udělal manévr, ale v jeho důsledku jsem já i můj zimní obal skončili v nesmírné tíze náhle studené vody a skoro bych řekla, že mě ta těžkost topí. Vidím kolem psací stoly s fungujícími lampičkami...Nevim proč. Tahají mě venku a já si připadám velmi objemně, objemněji než kdy dřív, vidí to i oni a víc naž na mě se dívají na zlomený vor.

střih

Něco špatnýho se děje kolem střediska. Chci pomoct, nějak. Jde o dopravu, autobus. Musím ho dohonit. A je to i možné neboť jede velmi pomalu, i když krajinou, která se té kolem střediska vůbec nepodobá. Je tam spousta kopců a malé domečky. I přes jeho volné tempo jsou moje nohy mnohem malátnější. Mám sice nádherný pocit z toho zpomaleného běhu, ale autobus se mi ztrácí v klikatých cestách zeleně. Asi jsem nikoho nezachránila, ale byla jsem jediná, kdo se pokusil...

z odpoledních šlofíků, Tvůj Spáč

hrál mi na kopák ploužáky

6. října 2010 v 17:43 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

O víkendu se mi do snu vsnila tato slova: bubeník, krokety, půda, schody, důvěra... Po zpětném přečtení si to všechno znova vybavuju a culím se, jak moc mi v tom snu bylo krásně. Tedy:

Ani si nepamatuju začátek. Jsem ve svém domě. Je můj a nikdo mi ho v této dimenzi nemůže vzít. Mám pocit, že myji nádobí a z obýváku slyším film, který je puštěný z videokazety. Doma. Stojím tam u dřezu.

střih

Ležím v kuchyni s mokrou dlaní od mycího přípravku. Nemůžu se pohnout, asi umírám nebo co, ale směju se, protože ke mě někdo běží, směju se, protože někomu nejsem lhostejná, směju se, protože jsem trochu blázen. Vidím zpomalené a stále víc zamlžené kroky s dunivým dopadem k mým uším. Stmívá se mi v očích a někdo se ke mě sklání. Usmívám se.

střih

Sedím v příjemné místnosti. Zas ten Domov. Pijem čaj, je nás víc. A pár jich i znám. Přes páru od ovocných hrnků se na sebe smějem. Mám na klíně kus dřeva s obtížně vyhlížejícím aparátkem z kovu na konci. Hraju na kytaru. Já to umím? I Tak, hraju. Ostatní mě hltají očima a snad i ušima, když já sebe samou neslyším. 

střih

Dělám v kuchyňce krokety a sbíhají se mi sliny, když se vzpomenu, jakou sem na ně měla chuť už ve snu. Je jich pomálu, ale říkám si, že stejně potřebuju shodit. Vycházím po schodech na půdu půdy(kde jsem už taky v pár snech byla). Otvírám příjemně dřevěná dvířka a protahuji se jimi s talířkem, v němž se kutálí sem a tam můj oběd. Byla tam vždycky ta bicí souprava? A Měla jsem dřív na půdě zamčeného bubeníka, co vypadá jako leader kapely Foo Fighters? Ať jo nebo ne, v tu chvíli to vypadalo tak přirozeně. Sedla jsem si na nizoučkou a překvapivě pohodlnou stoličku, nabídla krokety bubeníkovi a ten mi na důkaz vděčnosti a důvěry v mé snové já začal vyprávět o svém životě. Mluvil dlouze a zajímavě. Vyprávěl, jak ho nikdo nikam nechce a snad mi i vysvětlil, jak že se na mojí půdu dostal. Byl celý zoufalý a zvláštně odevzdaný. Utěšuji ho, že když tady prý hraju na kytaru, tak s ním budu hrát. Jen jsem si v rychlosti nevzpomněla, kam jsem po tom hluchém čajovém dýchánku svůj kus dřeva odložila. Usmívám se, chroupu poslední kuličku v misce, kterou mi velkoryse nabídl (jak LadyATrampovské gesto) a zubím se na něj. Hraje mi nádherný použáky(ať to je nebo není možné jen za doprovodu bicí soupravy). Probouzím se s pocitem poslechu krásné a zvláštní kombinace zvuku chraplavého hlasu a kopáku...

Píseň v duši a mír na rtech, Tvůj Spáč