Můj milý Šíleníčku,
dneska odpoledne, když jsem přišla ze školy a spucovala pár mooc dobrejch koláčů jsem se uložila k dobíjecímu spánku na dospání probděných nocí plných školních úkolů... Zdál se mi v tý chvíli strašně zvláštní sen. Takovej. Hu! Najednou tolik aktuální a s lidma, který znám.
Přicházím k jezírku. Je to spíš bazén který je krytý občasným pruhem dřevěné látky z obroušených prkýnek. Přicházím po jedné z těch lávek a celé se to se mnou houpe. V systému houpajících se chodníčků se dostávám k "přístavu" a nasupuji na vor, kde sedí moji dva kamarádi. Je teplo, ale mám na sobě zimní bundu. Už nevím kdo a jaký udělal manévr, ale v jeho důsledku jsem já i můj zimní obal skončili v nesmírné tíze náhle studené vody a skoro bych řekla, že mě ta těžkost topí. Vidím kolem psací stoly s fungujícími lampičkami...Nevim proč. Tahají mě venku a já si připadám velmi objemně, objemněji než kdy dřív, vidí to i oni a víc naž na mě se dívají na zlomený vor.
střih
Něco špatnýho se děje kolem střediska. Chci pomoct, nějak. Jde o dopravu, autobus. Musím ho dohonit. A je to i možné neboť jede velmi pomalu, i když krajinou, která se té kolem střediska vůbec nepodobá. Je tam spousta kopců a malé domečky. I přes jeho volné tempo jsou moje nohy mnohem malátnější. Mám sice nádherný pocit z toho zpomaleného běhu, ale autobus se mi ztrácí v klikatých cestách zeleně. Asi jsem nikoho nezachránila, ale byla jsem jediná, kdo se pokusil...
z odpoledních šlofíků, Tvůj Spáč
