Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

Listopad 2010

svátky

1. listopadu 2010 v 7:40 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

Nedávno se mi zdálo nutným poznament si: sraz, pizzerie, kniha(mouka) město, potok, mlýn, podávací tamtyvěci.... Začínám si připadat vážně šíleně při zpětnym pohledu na ty obrazy. Celý sen situován v slunečnu a vzpomínkovu na první léta základní školy.

"Kdo si? Že ty jsi ten... TY víš..." ní od mého snění k vysoké postavě, opírající se o stůl a zírající odtamtud na mě. Oba se usmíváme, oba víme, ale ani jeden to neřekne...

střih

Přichazejí k nám známe tváře, které z nějaké radosti nepojmenováváme. Usmíváme se na sebe. V tak velkém strachu jako se v realitě míjíme se v radosti na tomhle místě přijímáme a oficiálně známe. Probíhají gratulace jednomu z nás. Je to kuchař a dostává sáček mouky balený jako tlustá kniha v tmavě zeleném vázání. Probíhají další výměny úsměvů. 

střih

Brodím se potůčkem u pizzerie o hloubce 20ti centimetrů, které jsou mi kupodivu až po pas a míjím něco jako obrovské bublifuky. Nevím na co slouží. Měla to být nějaká podávadla? Každopádně se deru mělkými vodami o síle mořských vln a míjím mlýn (spojení s knihou moukou?). 

střih

Suchá a neoblažená vědomostmi sedím na lavičce uprostřed našeho krásného, světlého a snivého náměstíčka. Jsem ráda, že tu jsem....

jako vždy vyděšená svým podvědomím, Tvůj Spáč