Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

Leden 2011

Jako v bavlnce

29. ledna 2011 v 22:16 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,


víš, aplikace poznámek v mobilu je moc fajnová věc. Prostě tak. Člověk se k ní dostane přes dva doteky a mezi nima i já stěží stihnu zapomenout cokoliv důležitého. A pak je ještě moc dobrá věc kombinace dostatku času s klávesnicí na dotykové obrazovce. Psalo se to tudíž samo a já teď nebudu dělat nic než opisovat onu poznámku, narozdíl od obvyklého vzpomínání a slohování na pár hesel...Nuže

Spousta oblečení, nefunkční nohy, příkop kolem domu sousedů odnaproti. Útěk před čímsi, svetry a barevnými mikinami s velkými nápisy, které mi neříkají nic než že jsou dávno z módy(pokud tam kdy byli). A je jich vážně velká spousta. Jako v továrně minulého století, jejíž majitel zapomněl zajistit odvoz z výrobních linek a tak nechal ta množství křiklavých textílií zaplnit budovu o půdorysu fotbalového hřiště. S nohama, které za sebou v snové paralýze táhnu se plahočím u stropu a odhrnuju jeden růžový rukáv za druhým. Závod to byl... A nikde úniku? Už nevím. Byla jsem unavená

z zděděného vytahaného svetru, Tvůj Spáč

odpočatým majitelem, víš?

25. ledna 2011 v 21:13 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

Je toho moc a nic jinýho mi ani nevadí, sním si pořád. Ale z všeobecné nedbalosti, s kterou se prezentuji vnějšímu světu a stejně tak proti ní bojuji, si všechny svoje sny (nebo spíš to, co z nich po všech ošmatáních apřemítáních zbylo) schovávám jen do nejmělčího povědomí. Už si nezapisuji ani slova, ani črty a ani nic podobného. Skříň, na kterou jsem všechny ty snové poznámky vylepovala je plná a stejně tak asi moje vzpomínková truhla na snové poklady. Jistě, že se mi zdá. A zdá se mo toho mnoho, jen prostě nějak se mi nezdá tolik naléhavé to všechno sem vepisovat...
/Spáči jeden! Taky u ničeho nevydržíš! Vrahoune svých snů! A kate snových nápadů/
A i přes tu lennost a pocity lennosti podobné, jsem si našla chvilku se přihlásit pod touto přezdívkou a napsat Ti, Šíleníčku, jak mě v těch snech kytáristi trápěj...

Jak jsem již uvedla, jsem bez poznámek, a tak mi ze všeho toho podspícího bláznovství utkvěli v paměti ještě menší chvilky než obvykle. Ležela jsem na trávě. Na pozemku okraje lesa, kde jsem sdílela společnost bývalého známého, který přestal být známým, když se mi jednou násilím vesnil. Byli jsme tam my dva a pak někteří, o kterých nebylo třeba vědět víc, než že tam jsou a že tam budou i nadále. Seděli u ohniště, které plálo udržovaným plamenem, ačkoliv slunce, bylo ještě poměrně vysoko nad obzorem. A proč ne. Kombinace obou světel, z nichž mě to udržované kolemjsoucími začínalo pálit do kolem, uspávala. Bylo šero a slunce stále bez pohybu k západu, viselo a bledlo vedle praskajícího sálání po mém boku. Zavírali se mi oči s vědomím klidu a i přes to určitou malou nejistotou. I přes šechnu tu hřejivost slunce, ohně a přátelské společnosti, jsem měla potřebu stočit své tělo do klubíčka a objímat přitom svrchní paží krk mojí kytary. Její popruh, jsem měla obepnutý přes trup, ale stejně mě to táhlo k větší kontrole. Byla jsem ve snu polospící a v rozmazaných škvírách mého polospícího vidění, se něco míhalo. Být kočkou, tak zaostřím uši k ruchu, a stejně tak jsem měla pocit, že se moje slechy pohly. Snad si toho nikdo nevšiml. A taky nevšiml. Mluvil potichu dál. A mě se zdálo, že mě někdo okrádá a já nemám ted zrovna za úkol nic jiného než dál "spát" a nepustit svou kytaru.

střih

Snad jsem zas usnula. A probudilo mě povědomí hladící dlaně na mých zádech. Nechtěla jsem tu dlaň přerušit, dávala mi určitý pocit bezpečí a náležitosti místu, kde zrovna jsem. Ale měla jsem se pohnout. Dlaň i se svou rukou a zbytkem těla někam rychle a po špičkách (jak mi napověděl zvuk šustící trávy[odkdy rozumím zvuku zelených stébel?]) odputovala a já se probrala. Zamžouráním a zvykem prohnout se v nezdravém úhlu v zádech jsem zahnala všechny další chutě na spánek a rychle se rozhlédla kolem. Zloději! Ty jsem teď hledala. Zloděje a majitele té dlaně. A co, možná že to byl jenom jeden člověk. Přátele teď spali a já s úlevou zjišťovala, že moje kytara leží stále vedle mě, a co víc, že mám teď přes prsa ne jeden a dva popruhy a to od mé kytary a další, která už na první pohled značila, jak byla drahá a jak moc je luxusní. Jsem majitelem dvou kytar. Odpočatým majitelem. A moji přátelé spí... Zvláštní sen.

Tvůj odpočatý Spáč

No, na druhou stranu...

15. ledna 2011 v 11:51 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

pravda, byla tu určitá pauza zapisování si těch snových šíleností, ale pořád se mi něco zdá. Noční můry to bývaj. A posledních pár dnů to jsou kratinké momenty, které ač nejsou plné viditelné můrovosti, děsí mě.

Je to jenom jeden kousek. Miniaturní útržek.


Mám v plánu jet navštívit vlídné lidi. Tam, kam bych chtěla patřit a pořád nechápu, že mě trpí. Bojím se že zabloudím v reálnu jsemse den před tím potýkala se spoustou map a rad, jak se dopravit právě tam a ne jinam a cestou se neztratit. Sen mi ukazoval jak jedu tramvají, jejíž číso bylo schované za něčí zrzaou hlavou. A jela jsem si i docela sebejistě. Dívala jsem se z okna a vpíjela se do deštěm zmáčených a večerním osvětlením zkrášlených chodníků. Tuhle jedna krásná lampa a hned vedle ní dokonalé zelené zábradlí. Ejhle tuhle náměstí a socha! Hřálo mě to poetično na srdci. Jedu si tak tedy tou tramvají a obdivuji to všechno kolem. Ani jsem si nevšimla, že si na vedlejší sedačku někdo přisedl, a tak jsem se trošku lekla, když na mě promluvil: "Kam to jedeš?" Byl to právě jeden z vlídných lidí, za kterými jsem měla namířeno. Jak já ho mám ráda. Tak nějak dobrým způsobem a vlídně. Tyhle lidi dělají z ostatních lidí dobré lidi. Rozhlédnu se z okna a ted nepátrajíc po nějakých okamžicích krásy, hledám orientační body, jak bych mohla rozeznat, kde jsem a kam jedu. Proč mi to bylo celou dobu jedno? Podívám se na něj a rozpačitě v závěru odpovídám: "No, na druhou stranu." Znělo to sebejistě. A čím častěji si to přehrávám, tích schválnějí a upříměji to ode mě znělo.
Ta tramvaj jela dál a on stejně tak jako se předtím objevil, zmizel, když jsem hledala v obrazcích světla na budovách lepší odpověd, než kterou jsem mu s tak nepochopitelnou jistotou podala.
Ta tramvaj jela dál a za ní se otáčeli pod deštníky jednotlivci i dvojičky vlídných lidí, za kterými jsem chtěla jet.
Ta tramvaj jela dál a já v ní. Jela jsem na druhou stranu. Schválně a nepochopitelně.

kam to jedu? no na druhou stranu. 

Něco jsem chtěla, toužila po tom. A podvědomí mi to zakázalo. Kazím si svoje vlastní sny...

Zmatená sama sebou, Tvůj Spáč