Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

odpočatým majitelem, víš?

25. ledna 2011 v 21:13 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

Je toho moc a nic jinýho mi ani nevadí, sním si pořád. Ale z všeobecné nedbalosti, s kterou se prezentuji vnějšímu světu a stejně tak proti ní bojuji, si všechny svoje sny (nebo spíš to, co z nich po všech ošmatáních apřemítáních zbylo) schovávám jen do nejmělčího povědomí. Už si nezapisuji ani slova, ani črty a ani nic podobného. Skříň, na kterou jsem všechny ty snové poznámky vylepovala je plná a stejně tak asi moje vzpomínková truhla na snové poklady. Jistě, že se mi zdá. A zdá se mo toho mnoho, jen prostě nějak se mi nezdá tolik naléhavé to všechno sem vepisovat...
/Spáči jeden! Taky u ničeho nevydržíš! Vrahoune svých snů! A kate snových nápadů/
A i přes tu lennost a pocity lennosti podobné, jsem si našla chvilku se přihlásit pod touto přezdívkou a napsat Ti, Šíleníčku, jak mě v těch snech kytáristi trápěj...

Jak jsem již uvedla, jsem bez poznámek, a tak mi ze všeho toho podspícího bláznovství utkvěli v paměti ještě menší chvilky než obvykle. Ležela jsem na trávě. Na pozemku okraje lesa, kde jsem sdílela společnost bývalého známého, který přestal být známým, když se mi jednou násilím vesnil. Byli jsme tam my dva a pak někteří, o kterých nebylo třeba vědět víc, než že tam jsou a že tam budou i nadále. Seděli u ohniště, které plálo udržovaným plamenem, ačkoliv slunce, bylo ještě poměrně vysoko nad obzorem. A proč ne. Kombinace obou světel, z nichž mě to udržované kolemjsoucími začínalo pálit do kolem, uspávala. Bylo šero a slunce stále bez pohybu k západu, viselo a bledlo vedle praskajícího sálání po mém boku. Zavírali se mi oči s vědomím klidu a i přes to určitou malou nejistotou. I přes šechnu tu hřejivost slunce, ohně a přátelské společnosti, jsem měla potřebu stočit své tělo do klubíčka a objímat přitom svrchní paží krk mojí kytary. Její popruh, jsem měla obepnutý přes trup, ale stejně mě to táhlo k větší kontrole. Byla jsem ve snu polospící a v rozmazaných škvírách mého polospícího vidění, se něco míhalo. Být kočkou, tak zaostřím uši k ruchu, a stejně tak jsem měla pocit, že se moje slechy pohly. Snad si toho nikdo nevšiml. A taky nevšiml. Mluvil potichu dál. A mě se zdálo, že mě někdo okrádá a já nemám ted zrovna za úkol nic jiného než dál "spát" a nepustit svou kytaru.

střih

Snad jsem zas usnula. A probudilo mě povědomí hladící dlaně na mých zádech. Nechtěla jsem tu dlaň přerušit, dávala mi určitý pocit bezpečí a náležitosti místu, kde zrovna jsem. Ale měla jsem se pohnout. Dlaň i se svou rukou a zbytkem těla někam rychle a po špičkách (jak mi napověděl zvuk šustící trávy[odkdy rozumím zvuku zelených stébel?]) odputovala a já se probrala. Zamžouráním a zvykem prohnout se v nezdravém úhlu v zádech jsem zahnala všechny další chutě na spánek a rychle se rozhlédla kolem. Zloději! Ty jsem teď hledala. Zloděje a majitele té dlaně. A co, možná že to byl jenom jeden člověk. Přátele teď spali a já s úlevou zjišťovala, že moje kytara leží stále vedle mě, a co víc, že mám teď přes prsa ne jeden a dva popruhy a to od mé kytary a další, která už na první pohled značila, jak byla drahá a jak moc je luxusní. Jsem majitelem dvou kytar. Odpočatým majitelem. A moji přátelé spí... Zvláštní sen.

Tvůj odpočatý Spáč
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama