Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

Únor 2011

sedmikrásně smutně

27. února 2011 v 10:14 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

tahle bláznovina se mi zdála v noci na třináctý únor. Zas sem přepíšu jen jednu poznámku, protože po zapsání jsem zbytek snění vypustila z mysli takovým lehkovážným způsobem, že bych jej už těd těžko někde hledala. Tak tedy:

Úvod do snu byl pohledem na vodní hladinu, po které se houpá květ sedmikrásky. Jeho průběh již v mém nočním pokoji a především na mém nočním stolku. Brumbál seděl v své trpasličí verzy na hromádce mých knížek. Dělal, že umřel, ale žil. Bylo to jako sen ve snu, zmatení a nejistota o čemkoliv jiném než o snění. Já po něm truchlila a plakala do té tmy.

ze sedmi kras, Tvůj smutný Spáč, jednou za čas...

můra v dlani

12. února 2011 v 13:40 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

Potkala mě v noci můra. Krátká, stručná a pro mý snový já bolestivá.

Byla jsem v bytě, kolem pobíhala kočka. Měla jsem ji ráda a chtěla ji pohladit. Vysmekla se a při unikání mi, nechala jeden svůj ostrý dráp, aby mi uštědřil ránu doprostřed levé dlaně. Studovala jsem to zranění a sledovala, jak se z drobné červené tečky stává tržná rána, jejíž okraje se pomalu rozrůstají mimo mou dlaň. V tichém úleku jsem zatla ruku v pěst a přidržela si ji na hrudi. Pálilo to a já jen cítila, jak mi okraje rány pronikají skrz prsty a rozčlenuje kůži na mém předloktí. Pak jsem se vzbudila.

rozpadající se s prosbou o šitíčko, Tvůj Spáč

JAKO318---

11. února 2011 v 10:07 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

10:06
Dneska to bylo vážně nabitý. Jedna scenérie vedle druhý, a spousta lidí a cest a míst a věcí k naleznutí... Nuže, nezbývá než to sem všechno sepsat než se my to z živý paměti přesune do pamětního hřbitova. fotoaparát, svíčky, dřevěné lavičky, travnatá plocha, břímě, dům s átriem, plno kolegů, debaty, velryba (JAKO318---), hlubiny, trosky, útěk, nádraží, nové vlaky, špatný směr, kapela, vlídní lidé, obchod s hudebninami, měkká a hrbolatá podlaha, rockové plakáty, paličkované ponožky. Tak a teď si to půjdu nechat rozležet v hlavě, abych to byla schopna převyprávět srozumitelnější (neplést se srozumitelnou) formou.

11:03
Bylo tedy léto, tam v tom snění. Alespon si to místo pamatuju v letním hábitu. Světlo tam bylo oranžové a měkké, jako při západu slunce někdy v srpnu a tráva kolem zářila tím nejpříjemnějším odstínem zelené. Byla tam řada zahradních dřevěných stolků s přimontovanou lavičkou na obou stranách. Byli jsme tam jako skupina, přičemž jsem já byla její článek nejslabší. Seděla jsem vedle kolegyně umělkyně, která si narozdíl ode mě nezapomněla vzít svůj krásně vedený skicák a jala se zaznamenávat ty nejhezčí kouty zdější reality. Na stole byla velká svíce. Nehořela, a proč by taky v takovém světle. Měla skořicovou barvu a pod sebou kalíšek z voskového papíru. V dlani mi svítily kousky bílého vosku. A jak to bylo nepatřičné, nápad, že bych ty kousky mohla hodit na vrch skořicové svíčky. Byla jsem okřiknuta a následně zakřiknutá, když jsem se rozhlédla po dalších stolcích, kde je na každém svíčka a ta je opatrována jako poklad. Byla jsem tam nepatřičná

střih

Když jsme odcházel na povel někoho povolaného, cosi jako zvyk nás zformoval do řady jednotlivců, kteří si pokorně hledí navzájem na paty a v úzké šnůře se přesunuje na místo, kde je patřičné složit svou hlavu. Byla to zvláštní budova. Mě osobně připomínající budovu základní školy. Átrium uprostřed, kde se scházeli mnou obdivovaní jedinci a neuspokojivě vzhlížející klece, coby bezpečné úložiště šatů a přezuvek. Stěny byli prázdné a oprýskané v místech rohů a kolem světelných vypínačů. Některé místnosti byli zakázané.

střih

Světlopouštící kotouč už zapadl za snové obzory a tím dal mě a mému parťákovi možnost bytí v nočních stěnách naší ubytovny. Z nepohodlných lůžek jsme se zvedly téměř ve stejnou chvíli a stejně tak jsme na sebe v okamžiku pohlédli a beze slov se dohodli na útěku. Máme rádi pořádek, pokoru, úctu a spravedlnost, ale tohle bylo moc. 
     Vyběhli jsme z tělocvičny se spoustou lůžek na modře osvětlenou chodbu. Kdoví jakou schopností těch stěn bylo možné vidět v nich odraz noční oblohy i s množstvím spojujících svítících čar, načrtávající všechny souhvězdí na nebi. Koutkem oka jsme se dívali, ale nepřestávali jsme utíkat. Snad jsme se i smáli?

střih

Za námi se nořila v strašlivém úhlu křivka mořské vlny. A Už neutíkám chodbami, ale na volném prostranství, jehoož volnost je znatelně proděravěná náhodnými překážkami rozsetými všude kolem. Jednou to byl kus naplaveného dřeva, pak louže, jejíž hloubka čítala přes jeden celý metr. I přes ty nástrahy jsme s mým krátkovlasým přítelem běhali a přeskakovali to všechno se značnou lehkostí. Za námi se stále pomaleji hnala ona vlna, která nám na úsměvu neubrala ani trochu. I Tak jsme bez jediné přípravy naráz skočili do jedné zdající se louže, která se proměnila v tu ránu ve studnu a následně v otvor v ledu, který nás pustil do mořských proudů. Modrá, bílá, nazelenalá a rozmazaná světla všude kolem nás se odráželi v oku mého přítele. Za ním se zvětšoval stín. Přibližoval se a čelili jsme mu bok po boku, dokud jsme v jeden okamžik nerozeznali, s čím máme tu čest. Byla to obrovská velryba, která měla na dolní čelisti pod linkou obří tlamy vypáleno: JAKO318(a pak ještě něco). Kytovec byl pro nás náhle Jakub a i přes naší námahu, dát mu jméno, nás bytostně nesnášel. Lovil nás. A pro naši velmi dobře vyvinutou schopnost snově plavat nás lovil velmi dlouho.

střih

Jeli jsme podpořit vlídné lidi v muzicírování, já, část mojí rodiny a moje rodina nebiologická. Měli jsme jet vlakem? Zjevně. Stáli jsme na nádraží a to na jeho špatné části, vzhledem k směru, kterým jsme měli jet. Upozornila jsem naši výpravu na tu nesprávnost a tak jsme se vydali podchodem na správné nástupiště. Uklouzla jsem. A vlídný člověk mi pomohl vstát. Pžijel náš vlak, který vypadal poněkud moderně na kolemjsoucí poměry. Bylo to podezřelé. Podle mých zvyklostí jsem nastoupola do nejobsazenějšího vagonu soupravy a stejně tak dle zvyku jsem předem vzdala hledání volného místa. Stála jsem tedy uprostředy toho drncajícího čehosi a přes rameno své kamarádky jsem zahlížela obrys vlídného člověka. Díval se z okna a dost možná právě přemýšlel nad svým uměním. Nechala jsem ho a tak a užívala si tu výpravnou společnost.

střih

Nevím, jakm způsobem jsme vystoupili, prostě jsme byli na místě. Jezero a kolem jako děravá vesnička rozložené neuvěřitelné množstí žlutých stánků. Já si rozhodla, že mé ošacení se na takovou příležitost nehodí a tak jsem se vydala s částí výpravy do jediného obchodu, který se poblíž nacházel. Kdo ví, proč se mezi všemi těmi žlutými plachtami nacházeli dveře do kamenného obchodu s hudebninami? Já tedy ne. Ale neřešila jsem to. Přivítal mě podivně sympatický prodavač gestem ukazujícím na přepravku secondhandovým sbožím. Malá červená trapnost ve tváři mě po chvíli přešla a já se vrhla tručně přebírat ty vybledlé kusy oblečení. V regálech se nacházeli mimo jiné soundtrack k Hvězdným válkám a  černá trička s potiskem metalových kapel. Děsivé. Na té podlaze by se dobře spalo, odhadla jsem. Na té podlaze se dobře spalo, usoudila má unavená záda, když jsem se nějak stočila pod pult s trsátky. A ani nevím, zda jsem dorazila na úspěchy vládných muzikantů...

střih

Seděli jsme s rodinou na květovaném gauči a debatovali o tom, zda je vhodné pro tuto hodinu, konzumovat banánek v čokoládě se snickerskou.

s údivem nad tak dlouhým snem, Tvůj Spáč


nádraží, nové vlaky, špatný směr, kapela, vlídní lidé, obchod s hudebninami, měkká a hrbolatá podlaha, rockové plakáty, paličkované ponožky.

8.2.2011

10. února 2011 v 14:57 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

Za dlouhým snem jedna drobná poznámka roztřesenou dlaní:

Sbírala lahvičky od šamponů a pěn do koupele... Byli po celém byté, prázdné a a jejich hrdla špinavá od mycího čehosi.

vyděšená tou chemickou vůní, Tvůj Spáč

převaděči a nadlogici

10. února 2011 v 14:52 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku, 

přepisuji dnes další poznámku. Nebot ihned po zapsání si snu se ho moje myšlenkoví dál nezabývalo a tak mám ted jen tohle: Převaděči a nadlogici v nemocnici

Byli jsme druh. Něco víc, a k sobě navzájem v nedůvěře k vzájemný jinosti a konečně i v poctivý plachosti. Vyjednávali jsme příměří a vyprávěli si navzájem o našich "klanech". Jeho významu i historii. Bylo to krásný. My - převaděči - jsme tady ve špitále znamenali něco jako převozník na jezeře. Když už byl někdo unavený svou nemocí, v poslední horečce zavolal nás a my mu nějak pomohli. Oni - nadlogici - byli moudré bytosti, které byli stejně jako my jiní než lidé. Nikdo je nechápal, jak moc byli chytří. A pro svou jedinečnou kulturu jim nikdo nerozumněl. My (pro normální lidi neviditelní jsem to chápali a tak naše seznamování proběhlo v pochopení a samozřejmosti.

střih

Toulání se po chodbách nemocnice.

střih

Zavolal mi Druhý na telefonní číslo, o kterém jsem ani nevěděla že ho mám. A za skleněnou stěnou na toho telefonujícího pršelo. Viděli jsme na sebe a já mu slíbila další setkání.

střih

Pak tam bylo velké množství schodů a moje ponožková neviditelnost. Běhala jsem tak po chodbách toho špitálu a občas jsem si nebyla jistá, jestli jsem úplně tak neviditelná. Kovová konstrukce kolem výtahu byla natřená červenou barvou. Občas mi to uklouzlo, ale jakžto v nejpohodlnějším kompletu (ponožkách a džínách s mikinou) mě jediná bolest nezastavila v lítání nahoru a dolů a zkoušení, jak moc jsem pro koho neviditelná.

střih

A pak ta cesta šíleným autobusem ze starozejícího Smíchovského nádraží. Tam bylo sépiovo, cestou domů pak hvězdná noc.

v ponožkách a neviditelná, Tvůj Spáč

šachové nepokoje

9. února 2011 v 11:23 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

v poznámkách z dneška svítí do šera dnešního počasí toto: šachové boje, chodbové nepokoje a křížová konstrukce draka. Bylo to bláznivý a plný malých kousků, jako by se mi zdály puzzles s námětem toho snu.

Byla jsem na chodbě u mojí babičky a těžký závěs u hlavních dveří zastavoval jen neuspokojivé množství průvanu. Připadala jsem si maličká, a asi jsem i byla neboť spolu se mnou se do té skromné chodbičky vešlo pět dalších drobotin a tři šachovnice. Světlo sem pronikalo z otevřených dveří a vedlejšího schodiště. Podle odstínu a úhlu, jakým dopadal na měkoučký koberec, bylo ráno letního rozvržení. A ačkoliv se jednalo o šachové partie, byla to krvavá řež a mě se zdálo, že jsem v nelítostném boji. Šachovnice měli netradiční geometrický tvar a každá figurka byla jiná. Celá hrací plocha připomínala vetešnictví a tak jsme s rozcuchaným protihráčem táhli dřevěnými, omšelými, plechovými, lesklými a zajímavými objekty. Z jednoho trčel chomáč bavlnek, jako kštice mého střelce. Na zádech měl model toulce z plíšku a v něm párátkovitě vzhlížející šípy. Chvílemi se mi zdálo, že jsou ty postavičky živé.

střih

A tak náhle, se všechno začalo zdát velmi důležité, naléhavé a nezanedbatelné. Boj. Válka plná velkých malých obětí a silných pocitů s každým kouskem zbytečného materiálu z bojiště. Byl tam malý kovový meč. Byl jako vyloupnutý z kindrvajíčka. A nebot moji spoluhráči se stejně dobře jako já vyznali v hračkách z cukrovinek, obdivně zírali a někdo z nich vydechl své pizizubé: "Tý brďo..." Šáhla jsem po mečíku a ten, jako by svým tvarem říkal, at ho rozdělím. Dvěma prsty jsem lehce uchopila tupou a patinovanou čepel, která se psléze ukázala být odnímatelným krytem pro neuvěřitelné precizně vzhlížející ostří. Lesklo se v našich očích a stejně tak odráželo svou krásu v našem ztišeném nahlížení na ten poklad. Byla jsem vlastníkem Meče!

s párátkem v ruce a peřím ve vlasech, Tvůj Spáč