Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

med a karamely

11. listopadu 2011 v 16:21 | spáč |  za zavřenýma očima
Můj milý Šíleníčku,

Zdálo se mi, že se ke mě vkrádá realita ve vyšperkované podobě. Stávala se podstatnou a obhajovala se seč jí síly stačily. Tedy. Abych to vzala od prvního, co si pamatuju.

To byl můj pokoj. Na posteli žlutě povlečená přikrývka, která se odrážela v naleštěných dřevěných skříních a sluncem zalitém okně. Medový podzim s jarním puntíkem na konci. Přes to všechno krásno jsem nemocná. Se skříženýma nohama sedím na té žluté posteli a tvořím svoje čáry. Nezvedám oči, protože vím, že nemám proč. Až jednou, když se v mým pokoji objeví vetřelkyně kopie. Tváří se mile a zúčastněně. Nabízí mi medikamenty a produkty zábavního průmyslu. A provádí to profesionálně, pomalu se sune blíž a bez pozvání si sedá vedle mě. Rezignovaně pozoruji její mluvu a nepohnutím svých končetin dávám najevo nezájem. Nevšímá si toho a prodává dál. Vyruší ji (ne mě, mě není z čeho) až zaklepání na okno zvýšeného přízemí. Poskakuje tam vskutku pozoruhodná osoba se zábavnými historkami pod moderním sestřihem a s papírovitým stohem o velikosti krabičky od CD v ruce, kterou nebuší na sklo. Otvírám jí a prodávající nechávám mluvit s mým ložním prádlem. Nese mi velkou omluvu za mou nemoc (jako by za ní mohla) a vtiskává onen stoh krásně tisknutých obrázků převážně černé a zelené barvy s graficky estetickým stylem a CD, vloženým mezi ty stránky. Moc děkuji a ona dodává, že i když mi přinesla náhradu, tak dnes večer smím dorazit. A taky že dorazím. Přece si nenechám ujít jedinou příležitost potkat bezstarostného vypravěče. Nestíhám se kochat svým novým darek a už mi jej vytrhává z rukou člověk s vírou v sebe skrze všechno ostatní. Nebráním se, je mi to jedno. Ať si koneckonců dělá, co chce. Já mám v hlavě vypravěče.
A tak, jak byl předtím v hlavě teď, na komorním koncertě rockové kapely v drobném divadle(s podivně zařízenou oponou) stojí přede mnou a zvučí. Všiml si mě a já asi rudnu, nevím, nemám ve snech schopnost sebebarvy. Mává a jde ke mě. Něco mi vypráví. Zcela nadšeně a zapáleně, dívá se při tom do mých očí, jak to upřímní dělávají a já mu jen se smutným úsměvem odpovídám: "Já ti tady v tom rámusu ale vůbec nerozumim." Říkám mu to jako dítěti, které mluví s rádiem. A on vypráví. Nechám ho, stačí že tu je a je tu se mnou. Objetí a nástup. Divadlo je skoro prázdné a já hlídám první řadu vlevo, abych nebyla ve středu. Jako vždycky. Hlídám si bundu a za neustálého připomínání si karamelových sladkostí si všímám nesrovnalostí v dějišti na podiu. Vyměnili si role? Někdo chybí? Někdo přebývá? Nejsem si jistá, jestli mi to vyhovovalo víc oproti mnoha minulým představením. Možná jo a možná ne. Hlavně že tam byl on a věděl, že já tam jsem taky. Asi..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama