Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

Říjen 2012

přílesní útěk

25. října 2012 v 16:51 | spáč
Milý Šíleníku,

stačí dvě hodiny spánku navíc a člověku se z hlavy vytvoří továrna na nesmysly. A to vše za zavřenýma očima.

Jako často, s partou utečenců jsem se ocitla uprostřed útěku. Nevěděla jsem před čím utíkáme, ani kam. Šlo o životy a schovávání se. Byli jsme rozděleni do několika starších aut s instrukcemi prostého útěku. Stále jsme měli něco za zády. Ujížděli jsme s třemi víceméněpřáteli v bleděmodrém autě po nějaké přílesní cestě, která působila dojmem, že končí prudkým srázem. Nář řidič ale vedl níš vůz stále do kopce, až se v okolní situaci něco zlomilo a přeskočilo. Auto bylo neříditelné a my v něm se nechali unášet gravitací mezi větvemi jehličnanů. Zdálo se, jako by spolucestující byli připraveni na místě umřít a svůj věčný útěk tak ukončit. mě se to ale nelíbilo. Trhnutím volantu a zavazením o kdejakou páku jsem zařídila ne-smrtelný konec jízdy.

Auto stálo na parketách v hale domu, ten byl víceméně prázdný jen s občas pohozenými kusy oblečení na zemi. Zas to po nás šlo. Unavení jsme se vyplazili z auta a zůstali ležet na zemi. Předstírali jsme, že nedýcháme a mě to dělalo velké potíže. Cítila jsem, jak se proti mé vůli můj hrudník zbrkle zvedá. Zavřela jsem oči, když jsem uslyšela kroky. Slyšela jsem dech za svům uchem a sama se snažila nedýchat. Odešlo to? Nevím.

Ještě musím předstírat, když se mě snaží zvednou naše starší. Je slabá a táhnutí mojí váhy jí vyčerpává. Vyčítá mi to pohledem. Vláčí mě na odpovídající místa.

Zvedám se a kontroluji pohledem svoje vyděšené spolujezdce. Po chvíli se k nám přidali všichni ostatní, kteří ve svých autech měli potíže se závorami a celnicí. Známé tváře mě trochu uklidnily. Semknutí a unavení vycházíme z domu. Potichu. Odcházíme po suché žluté trávě kamsi k podzimně svítícímu lesu. Nestihneme ale ani pár kroků, když nejposlednější z nás - tu slabou, která mi tolik vyčítala, jak neumím nedýchat - lapilo to cosi. To cosi bylo pár lidí v černě otrhaných hadrech, ale upravenými účesy. Pochytali ještě pár z nich, než jsme přestali být vyděšení a dali se do běhu. Byla jsem překvapivě rychlá a tak jsem zpomalila, abych z našich posledních volných utečenců byla poslední a mohla nám krýt záda.

Pustili za námi koně. Byl ve spoustě možných řemínků a šel z něj strach. To cosi, ta skupinka postav v hadrech zmizela i s několika našich lidí. Pronásledoval nás nyní jen ten řemínkový kůň.

Byli jsme vážně překvapivě rychlí a tak jsme mu stihli utéct až k prvnímu červenému stromu, na který jsme vysadily naše nejslabší a pak sami vyšplhali. Dupající kůň doběhl chvíli po nás a dupal o to víc, že pod svými kopyty nemohl drtit naše kosti. Náš Lukostřelec natáhl kus větve proti koni. Donutil ho tak dvakrát obejít strom a když obíhal strom potřetí, byl již dost blízko na to, abych mu mohla stáhnout řemínkový postroj a pohladit ho na čele. To všechno hlavou dolů visejíc na jedné z červených větví. Teď snad bude zase náš. Navlékli jsme mu naše řemínky a doufali, že to bude dobré.