Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

Leden 2013

můry

29. ledna 2013 v 19:56 | spáč |  za zavřenýma očima
Neodvažuji se to zde zamořovat přepisováním nočních můr. Tak tedy nezamořuji.
Nic jiného se mi poslední dny nezdá a pokud ano, tak si to nepamatuji. Bojím se usnout a probouzím se znepokojená.
To je vše.

kruh důvěry

20. ledna 2013 v 23:07 | spáč |  za zavřenýma očima
Zdálo se mi o táboru soutěžního charakteru v letních prostorách kraje lesa. Byl tam spletitý systém vodních atrakcí a stroze zařízené ubytování. V jeho prostorách se nacházela i kacelářovitá zastaralá klubovna, kde se všichni po tobogánovitých zážitcích shromažďovali. Bylo to jako kmenová rada, kroužek důvěry. Vše poctivě ověnčené plakajícím svěřováním, prozřením a otevíráním, Jedním z propuknuvších v pláč byl i První. Byl tam se svou světlovlasou slečnou, jejíž plavky ladily s jeho. Pláci předcházelo vyprávění, které mi bylo velmi povědomé a snad proto, že jsem byla zmatená, že jsem to všechno věděla, zapomnělo mě to dojmout stejně jako ostatní. Rozzuřené vylití srdce zakončil vzteklým odchodem z místnosti a já si připadala chápající i necitelná.

Všechno jsem to ale věděla a všemu jsem rozumněla...

boj, čarodějnice a čin

18. ledna 2013 v 13:52 | spáč |  za zavřenýma očima
Milý Šíleníčku,

chřipka mi dovolila dospávat hodinu po probuzení, která mi chyběla na dosnění a zachování si vzniklých snů v živějších barvách,

Ty sny obsahují vykonstruovaná města ze zbytků reality a prvky absolutně věrohodných vymyšleností. Nejčerstvější byla povědoá ulice z okolí aktuálního bydliště, přesněji to byla křižovatka dvou ulic ve tvaru T v jejíž svislé části se konaly nepokoje dvou střetajících se aut. Byla jsem poblíž a tloukla dlaněmi na skla otřásajících se trosek. V obou byli přátelé a dohromady se nesnášeli. Nevěděla jsem co a byla mi zima na ruce.
Nevím, jak jsme se pakndostali k malé dřevěnéstavbě od minigolfu vpořádku a zneklidnění jen minimálně. Ale stalo se. A dostalo se na smlouvání s nestrannou osobou čarodějnicového vzhledu a téhož chování. Unluvili jsme jí a spolu s její pomocí jsme dostáli jakéhos vítězství. Už si nepamatuji, v čem spočívalo (poku jsem to kdy věděla).
Byli jsme z toho veselí a já poskakovala naší skupinkou plácajíc oslavně do dlaně každého přítomného, včetně té čarodějnice, jejíž vlasy nabyli barvy tyrkysově zářící. Doskákala jsem až k dvěma kteří nezávisle na sobě dlaň zavřeli a místo toho mě objali. Pamatuju se, jak jsem se ze spánku usmívala.
Když jsem se opět pohroužila do hlubšího snění, byli tam ti dva a na mě bylo se mezi nimi rozhodnout. Jeden tmavovlasý začínající z auta, které bouralo a druhý světlovlasý klidnější z auta, které bylo bouráno.
Pak si pamatuji na jakousi rodičovskou autoritu, která na mě mluvila v pokoji dětsky zařízeném. Ve světle noční červené lampičky, dinousauřích figurek a modře zářícího akvárka.