Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

Březen 2013

rytíř a hlavy

26. března 2013 v 20:40 | spáč |  za zavřenýma očima
Z nedávna si všeho pamatuji jen dva sny a i z tech pouze jádra.

Tedy první. Ten se pod vlivem školních povinností a nepovinných lásek ráčil odehrát na kraji jakési lesní zahrady zazvířené vysokou zvěří, která postávala opodál. Dále od ní jsme tedy stály my, což dohromady znamená jakés spolužactvo a mě na pár kroků od něj. Patřičně nesvou povahu jsem držela úmyslně dál od všech a všem se tento úmysl evidentně zamlouval. Mě to vlastně nevadilo, ladilo to se zvykem. Jediné, co jsem s tímto odstupem chtěla skloubit byl dohled na Nepatřičného, který se jal chovat v mém vlastním snu stejně, jako se chová i mimo ně. Totiž laskavě, pozorně a prakticky šlechetně. Na vysněné půdě to celé a působilo mnohem víc rytířsky a tak jsem tam zírajíc nechala sebe samu ignorovat a zapadat podzimní atmosférou.

Pak druhý, čerstvý, dnešní sen. Spíše můra. V životě si nevybavuji, že by v mých snech došlo k jakékoli násilnosti, možná proto mě ta dnešní můra tak vyděsila. Spíš překvapila. Ocitla jsem se tam ve spolučnosti tří hlav mimozemského původu a zemského vzezření s vybledlými barvami samotnými i z povrchů, které je ohraničovali od všeho ostatního. Měli zálibu v škádlení mě a provokování. Netuším, co řekli ubližujícího natolik, že jsem musela sáhnout po zjevně dřevěné holi a jednu hlavu citelně šťouchnout. Já i šťouchnutá hlava jsme vráželi jedna do druhé stále vice a snažili si více ublížit. Nadávala mi, že ani pořádně nevím, jak ji znečkodnit, a že v očním důlku její slabinu nenajdu. Pak jsem asi nebyla ani ve svém těle, když se ta osoba s holí začala do ran hole opírat celou svou hlavou a když se mimozemská lebeční křehkost začala projevovat velmi nepříjemnými zvuky, které nemínili přestat. V surovosti všeho toho dění jsem začala plašit a panikařit. Vše se ukazovalo až příliš blízko a až příliš hlasitě, aby to mohlo kterékoli z mých podvědomí snést. Když už se to nedalo vydržet vůbec, probudila jsem se. Naštěstí, konečně, udýchaně a z pod odkopané přikrývky.