Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

pět snů

6. července 2013 v 17:23 | spáč |  za zavřenýma očima
na papírku:
1. nákaza a kopce
2. řeka, nádraží a vrah
3. hadi, dům a domov
4. hlupák a stěhování
5. škola a Marty McFly

Jedná se o pět zbrklých zápisů po pěti nepříjemných probuzeních v průběhu jednoho celkem příjemného týdne. Nevím, čím to je, že se mi ve snech poslední dobou nedaří a nejradši bych o těch sněných situacích ani nevěděla.

První sen ze zapsaného (jelikož počítám, že je to jen zlomek všeho, co se mi v nočních zákrutech hlavy odehrává) skýtal průměrné množství scén kopírující klasický postapokalyptický béčkový film. Jednalo se o jakousi nemoc, která se v průběhu útěku před ní, jevila stále více zombijského typu.
Jako ve filmu se z děsícího a panikařícího davy vyselektovala jedna dokonale různorodá skupina, jejímž členem jsem byla. Byla jsem také něco jako jmenovaný útěkář a nástrahař, mimoto, jsem skupinu ochraňovala svým krytím jejich zad a podnětnými nápady. Jak to tak při zombie nákaze bývá, skupina se zmenšovala, a když nás bylo asi kolem osmi, místo útěku, jsme plánovali ukrytí. I s mou pomocí jsme objevili zcela bezpečně vypadající obytné prostory. Byla tam spousta různě modrých dlaždiček a různých mozaiek, jejich obrazům jsme v té situaci nevěnovali žádnou pozornost.
Byli jsme tedy ukrytí. A asi pro ten nastálý klid jsme byli tolik vyděšení, když se u jednoho ze skupiny projevila ona nemoc. A právě v té panice se nemoc rozprostřela na téměř každého. Spolu s mým jediným zbylým kumpánem jsme sledovaly měnící se obličeje naších přátel. Nepropadli jsme ale takové panice, protože od přírody trpíme nesnesitelným klidem. Než si přátelé uvědomili, že jejich přirozeností je touha nás nakazit, utekli jsme oknem na balkon a z balkonu skočili na černé igelity naplněné pružného materiálu a asi jedině proto, jsme ani jeden neutrpěl žádnou zlomeninu. A taky proto, že jsem skočila první na zkoušku a pak pomáhala vybalancovat kumpánův nemotorný doskok.
Dopadlí a čím dál méně zaskočení jsme se tedy octli na betonovém plácku, který se bezelstně koupal v narůžovělém západu slunce. Nebála jsem se já ani on, a tak náš odjezd v šedorezavém džípu směrem k tomu slunci, skrývajícímu se za fialové kopce působil téměř poeticky...

Druhý sen byl opatřen leskem vzpomínkovým a já jej uvítala nostalgicky. Vše se jevilo naoranžověle a matně. Chodila jsem napříč městem, které bylo kombinací toho co znám a toho, co jsem nikdy neviděla. Mělo to domy, mosty, spoustu betonových konstrukcí, šedou řeku a staré stromy.
Zastavila jsem se na nádraží a možná jsem měla v plánu někam odjet prvním vlakem. A možná jsem jenom hledala staré známé a nikam jsem odjíždět nechtěla. A to je pravděpodobnější, protože by to vysvětlovala tu radost, kterou jsem měla možnost pocítit, když jsem potkala svého nejoblíbenějšího starého známého. Byl dospělý, rozumný a správňácky spravedlivý, přesně tak, jak jsem si pamatovala. Začali jsme debatovat.
K debatování jsme se posadili na zrezlé trámy a já své vyprávění ilustrovala fixami na veškerá popisovatelná místa. Bylo to barvité a plodné povídání. Věděla jsem, že s každým jeho slovem něco získávám a nesmírně mě rozčílilo, když si kolemjdoucí vzpomínka dovolila nás přerušit. Nezůstala u přerušení, zrušila veškerou mou povídavou snahu a vysmívala se tomu. Na obyčejnou vzpomínku měla velmi pečlivě učesané vlasy. Nic jiného než její dva culíky jsem neviděla a tak jsem ani nevěděla, kterým směrem se mám loučit s mým správňácky spravedlivým starým známým.
Pokračovala jsem svou cestou imaginárním městem, které se stávalo imaginární vesnicí a pak imaginární cestou kamsi. Měla jsem pocit, že jdu domů a v kapse že mám telefon, na nějž mi často někdo volá s výhružnými vzkazy. Stmívalo se a domů to bylo asi ještě dlouho vzhledem k tomu, že jsem neměla nejmenší ponětí, kde že se to vlastně ráčím vyskytovat. Přidala jsem do kroku jako vždy, když jdu domů a trochu se začínám bát.
Můj krok se ovšem nemohl vyrovnat rychlosti auta, které se přiblížilo. Její řidič se mi představil a když tak udělal, tak jsem věděla, že to vlastně dělat nemusel, jelikož je mi dobře znám. Jako autor oněch výhružných vzkazů. Kdoví, kde jsem k takovému vrahu přišla a jak on přišel na mě. Byla jsem prostě a jen jeho další obětí, která neměla tušení, kdy bude její bytí skončeno. Její bytí a tedy i zvyšující se strachování totiž pokračovalo v autě, do kterého kdovíproč nastoupila a na parkovišti, na kterém kdovíproč vystoupila...

Třetí sen byl jeden z těch, které svou tématikou trápí spícího. Byl to zase o domě, který jsem znala a který v mých nejposlednějších vzpomínkách vypadá tolik žalostně. Rozesmutňuje mě je vzpomínání na něj. Asi právě smutek zabarvil celý sen do šedomodrých odstínů se zelenými záblesky na konci. Běhala jsem z místa na místo po celé zahradě, s úmyslem ochránit tak její pozemek. Bylo to dětinské a zcela k ničemu.
Dětinsky jsem taky seběhla z kopce, do kterého je zahrada situována. Tak dětinsky, že mě skoro překvapilo, že jsem cestou nezakopla a nevyrazila si zuby. Doběhla jsem k domu a v jeho vnitřních prostorách dělala všelicos pro přivlastnění si jich. Nepomohlo to a nejsoučasnější majitel pro mé odstranění provedl neobvyklá opatření.
Opatřil práh každé místnosti živým hadem velikosti, která odpovídala objemu a důležitosti místnosti. Při útěku ven jsem překonala převážně malá háďata a při přeskoku dvou malých hádků při venkovních dveří jsem si skoro říkala, jak to bylo jednoduché. Nesmírně mě tedy vyděsilo když jsem na místě, kterému jsem říkávala dvoreček, objevila starého člověka, který se ve své pomalosti a křehkosti popasovává s nesmírně velkým hadem. Kdoví co to bylo za druh škrtiče, ale jeho zelené maskování se stále mrštněji a pevněji zarývali do květových vzorů babičkovského oblečení. Jistěže jsem popadla nejbližší koště a snažila se zasáhnout to protivné stvoření, ale mám pocit, že se mi to nijak nedařilo a dařilo se mi stále hůře, když se mi kolem krku začali lísat ti dva drobní hádci z prahu...

Čtvrtý sen byl pouhou ilustrací mého denodenního obávání, kdy se zabývám otázkou sdílení domova. Jednalo se tentokrát o nejhloupějšího hlupáka, který se pyšní titulem jediného člověka, kterého osobně a ze srdce nenávidím. Sháněl se po mém pokoji po kusech svého červeně opruhovaného oblečení a mě to bylo odporné. Jevil známky naděje, že by se tu usadil a mě se to vůbec nelíbilo...

Pátý a nejčerstvější sen není zdaleka nejjasnější, jak bych čekala. Nehledě na jas jeho obrazů nedával valný smysl. Prostřední pro tentokrát samo sebe zahalilo do školního, propletlo se povědomým zábradlím a opatřilo se informační nástěnkou. Právě před ní se odehrálo vše, co si pamatuji. A je toho vlastně málo.
Stála jsem tam, abych se něco dozvěděla. Stáli tam se mnou i budoucí spolužáci, kteří jevili podobně přiměřenou míru zvědavosti. Stálo nás tam asi pět a nechali jsem se míjet lidmi, kteří nebyli vůbec zvědaví a kteří neměli zájem o nic. Čekali jsme - a ani jsme to nevěděli - na jakéhosi vedoucího nás všech, který pod nazelenalou kapucou skrýval tvář, tkerá se nesmírně moc podobala postavě Martyho McFlye. Byl nervózní a žádal nás, abychom se na něj nedívali, když na nástěnku připíná aktuality, že tak nemůže pracovat. Ani jeden z nás čekajících nevěděl, jestli se tomu smát nebo s úctou mlčet. U nevědomosti to zůstalo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabča Gabča | Web | 6. července 2013 v 17:31 | Reagovat

Jsem mladá a chci se seznámit, klikni na můj webík abys zjistil víc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama