Tady mám svý lidi. Tady bojuju. Tady lítám s velrybou. Tady zachraňuju svět.
Tady jsem ponožkově neviditelná. Tady se znám s vlídným muzikantem.

za zavřenýma očima

pět snů

6. července 2013 v 17:23 | spáč
na papírku:
1. nákaza a kopce
2. řeka, nádraží a vrah
3. hadi, dům a domov
4. hlupák a stěhování
5. škola a Marty McFly

Jedná se o pět zbrklých zápisů po pěti nepříjemných probuzeních v průběhu jednoho celkem příjemného týdne. Nevím, čím to je, že se mi ve snech poslední dobou nedaří a nejradši bych o těch sněných situacích ani nevěděla.

První sen ze zapsaného (jelikož počítám, že je to jen zlomek všeho, co se mi v nočních zákrutech hlavy odehrává) skýtal průměrné množství scén kopírující klasický postapokalyptický béčkový film. Jednalo se o jakousi nemoc, která se v průběhu útěku před ní, jevila stále více zombijského typu.
Jako ve filmu se z děsícího a panikařícího davy vyselektovala jedna dokonale různorodá skupina, jejímž členem jsem byla. Byla jsem také něco jako jmenovaný útěkář a nástrahař, mimoto, jsem skupinu ochraňovala svým krytím jejich zad a podnětnými nápady. Jak to tak při zombie nákaze bývá, skupina se zmenšovala, a když nás bylo asi kolem osmi, místo útěku, jsme plánovali ukrytí. I s mou pomocí jsme objevili zcela bezpečně vypadající obytné prostory. Byla tam spousta různě modrých dlaždiček a různých mozaiek, jejich obrazům jsme v té situaci nevěnovali žádnou pozornost.
Byli jsme tedy ukrytí. A asi pro ten nastálý klid jsme byli tolik vyděšení, když se u jednoho ze skupiny projevila ona nemoc. A právě v té panice se nemoc rozprostřela na téměř každého. Spolu s mým jediným zbylým kumpánem jsme sledovaly měnící se obličeje naších přátel. Nepropadli jsme ale takové panice, protože od přírody trpíme nesnesitelným klidem. Než si přátelé uvědomili, že jejich přirozeností je touha nás nakazit, utekli jsme oknem na balkon a z balkonu skočili na černé igelity naplněné pružného materiálu a asi jedině proto, jsme ani jeden neutrpěl žádnou zlomeninu. A taky proto, že jsem skočila první na zkoušku a pak pomáhala vybalancovat kumpánův nemotorný doskok.
Dopadlí a čím dál méně zaskočení jsme se tedy octli na betonovém plácku, který se bezelstně koupal v narůžovělém západu slunce. Nebála jsem se já ani on, a tak náš odjezd v šedorezavém džípu směrem k tomu slunci, skrývajícímu se za fialové kopce působil téměř poeticky...

Druhý sen byl opatřen leskem vzpomínkovým a já jej uvítala nostalgicky. Vše se jevilo naoranžověle a matně. Chodila jsem napříč městem, které bylo kombinací toho co znám a toho, co jsem nikdy neviděla. Mělo to domy, mosty, spoustu betonových konstrukcí, šedou řeku a staré stromy.
Zastavila jsem se na nádraží a možná jsem měla v plánu někam odjet prvním vlakem. A možná jsem jenom hledala staré známé a nikam jsem odjíždět nechtěla. A to je pravděpodobnější, protože by to vysvětlovala tu radost, kterou jsem měla možnost pocítit, když jsem potkala svého nejoblíbenějšího starého známého. Byl dospělý, rozumný a správňácky spravedlivý, přesně tak, jak jsem si pamatovala. Začali jsme debatovat.
K debatování jsme se posadili na zrezlé trámy a já své vyprávění ilustrovala fixami na veškerá popisovatelná místa. Bylo to barvité a plodné povídání. Věděla jsem, že s každým jeho slovem něco získávám a nesmírně mě rozčílilo, když si kolemjdoucí vzpomínka dovolila nás přerušit. Nezůstala u přerušení, zrušila veškerou mou povídavou snahu a vysmívala se tomu. Na obyčejnou vzpomínku měla velmi pečlivě učesané vlasy. Nic jiného než její dva culíky jsem neviděla a tak jsem ani nevěděla, kterým směrem se mám loučit s mým správňácky spravedlivým starým známým.
Pokračovala jsem svou cestou imaginárním městem, které se stávalo imaginární vesnicí a pak imaginární cestou kamsi. Měla jsem pocit, že jdu domů a v kapse že mám telefon, na nějž mi často někdo volá s výhružnými vzkazy. Stmívalo se a domů to bylo asi ještě dlouho vzhledem k tomu, že jsem neměla nejmenší ponětí, kde že se to vlastně ráčím vyskytovat. Přidala jsem do kroku jako vždy, když jdu domů a trochu se začínám bát.
Můj krok se ovšem nemohl vyrovnat rychlosti auta, které se přiblížilo. Její řidič se mi představil a když tak udělal, tak jsem věděla, že to vlastně dělat nemusel, jelikož je mi dobře znám. Jako autor oněch výhružných vzkazů. Kdoví, kde jsem k takovému vrahu přišla a jak on přišel na mě. Byla jsem prostě a jen jeho další obětí, která neměla tušení, kdy bude její bytí skončeno. Její bytí a tedy i zvyšující se strachování totiž pokračovalo v autě, do kterého kdovíproč nastoupila a na parkovišti, na kterém kdovíproč vystoupila...

Třetí sen byl jeden z těch, které svou tématikou trápí spícího. Byl to zase o domě, který jsem znala a který v mých nejposlednějších vzpomínkách vypadá tolik žalostně. Rozesmutňuje mě je vzpomínání na něj. Asi právě smutek zabarvil celý sen do šedomodrých odstínů se zelenými záblesky na konci. Běhala jsem z místa na místo po celé zahradě, s úmyslem ochránit tak její pozemek. Bylo to dětinské a zcela k ničemu.
Dětinsky jsem taky seběhla z kopce, do kterého je zahrada situována. Tak dětinsky, že mě skoro překvapilo, že jsem cestou nezakopla a nevyrazila si zuby. Doběhla jsem k domu a v jeho vnitřních prostorách dělala všelicos pro přivlastnění si jich. Nepomohlo to a nejsoučasnější majitel pro mé odstranění provedl neobvyklá opatření.
Opatřil práh každé místnosti živým hadem velikosti, která odpovídala objemu a důležitosti místnosti. Při útěku ven jsem překonala převážně malá háďata a při přeskoku dvou malých hádků při venkovních dveří jsem si skoro říkala, jak to bylo jednoduché. Nesmírně mě tedy vyděsilo když jsem na místě, kterému jsem říkávala dvoreček, objevila starého člověka, který se ve své pomalosti a křehkosti popasovává s nesmírně velkým hadem. Kdoví co to bylo za druh škrtiče, ale jeho zelené maskování se stále mrštněji a pevněji zarývali do květových vzorů babičkovského oblečení. Jistěže jsem popadla nejbližší koště a snažila se zasáhnout to protivné stvoření, ale mám pocit, že se mi to nijak nedařilo a dařilo se mi stále hůře, když se mi kolem krku začali lísat ti dva drobní hádci z prahu...

Čtvrtý sen byl pouhou ilustrací mého denodenního obávání, kdy se zabývám otázkou sdílení domova. Jednalo se tentokrát o nejhloupějšího hlupáka, který se pyšní titulem jediného člověka, kterého osobně a ze srdce nenávidím. Sháněl se po mém pokoji po kusech svého červeně opruhovaného oblečení a mě to bylo odporné. Jevil známky naděje, že by se tu usadil a mě se to vůbec nelíbilo...

Pátý a nejčerstvější sen není zdaleka nejjasnější, jak bych čekala. Nehledě na jas jeho obrazů nedával valný smysl. Prostřední pro tentokrát samo sebe zahalilo do školního, propletlo se povědomým zábradlím a opatřilo se informační nástěnkou. Právě před ní se odehrálo vše, co si pamatuji. A je toho vlastně málo.
Stála jsem tam, abych se něco dozvěděla. Stáli tam se mnou i budoucí spolužáci, kteří jevili podobně přiměřenou míru zvědavosti. Stálo nás tam asi pět a nechali jsem se míjet lidmi, kteří nebyli vůbec zvědaví a kteří neměli zájem o nic. Čekali jsme - a ani jsme to nevěděli - na jakéhosi vedoucího nás všech, který pod nazelenalou kapucou skrýval tvář, tkerá se nesmírně moc podobala postavě Martyho McFlye. Byl nervózní a žádal nás, abychom se na něj nedívali, když na nástěnku připíná aktuality, že tak nemůže pracovat. Ani jeden z nás čekajících nevěděl, jestli se tomu smát nebo s úctou mlčet. U nevědomosti to zůstalo...

dům

29. června 2013 v 21:09 | spáč
Ať si přeju snít o sebehezčích tématech, vždy se mi nakonec pod víčka promítnou podvědomé nebo záměrně potlačované obrazy. Je to nepříjemné a znepokojující, protože právě spánku se oddávám nejradši, když si chci odpočinout od náročnosti reality.
Většinou se jedná o dětské vzpomínky na dům, kolem kterého se v současnosti vedou dospělácké spory a neshody. Vidím pak ve snech všechen ten svár jako dítě. Z nepatrného hlediska a obrovským nadhledem, který je mi následně vyčítán. Jsem posílána na výzvědy a tajné mise, při nichž jen pobíhám mezi místy, která znám tak strašně dlouho a takovými, která jsem si pro daný účel vysnila. Probouzím se znepokojená a neodpočatá.

zkoušky

15. května 2013 v 21:11 | spáč
Zdálo se mi - a vzhledem k okolnostem je to pochopitelné - o zkoušce maturitního rozsahu a uspořádání zcela zmateného. Byla jsem nejistá takovým způsobem, který si představuju náhledem do budoucnosti tří týdnů. Přesně takhle nejistou mě viděla porota dvou dospělých žen, které měli plné právo mě soudit. Nesoudily, jen se tak dívaly. Zkoušení probíhalo hrou, kdy jedna z porotkyň předváděla cosi pantomimou a na mě bylo uhádnout výraz, který představuje. Slovo, které bylo mnou vylosované mělo něco společného s automobily a něco takového jsem tedy odpověděla. Nikdo mi ale nedal najevo, zda jsem odpověděla správně a stejně jako přešli mou odpověď, přešli i mou přítomnost u prapodivných zkoušek a jali se mne poctiě ignorovat.
Nevnímanou mě nechali uniknout z těch tupých kancelářských prostor právě otevřenou chodbou, která měla nejvíce společného s jeskynním tunelovitým průchodem. Nejsem si jistá jakou rychlostí jsem šla nebo popobíhala, na konci chodby jsem ale byla rychle a tuším, že právě tam jsem vrazila do těch nepravidelných a olámaných prkenných dveří, jejichž nastanuvší zadunění mě probudilo.

rytíř a hlavy

26. března 2013 v 20:40 | spáč
Z nedávna si všeho pamatuji jen dva sny a i z tech pouze jádra.

Tedy první. Ten se pod vlivem školních povinností a nepovinných lásek ráčil odehrát na kraji jakési lesní zahrady zazvířené vysokou zvěří, která postávala opodál. Dále od ní jsme tedy stály my, což dohromady znamená jakés spolužactvo a mě na pár kroků od něj. Patřičně nesvou povahu jsem držela úmyslně dál od všech a všem se tento úmysl evidentně zamlouval. Mě to vlastně nevadilo, ladilo to se zvykem. Jediné, co jsem s tímto odstupem chtěla skloubit byl dohled na Nepatřičného, který se jal chovat v mém vlastním snu stejně, jako se chová i mimo ně. Totiž laskavě, pozorně a prakticky šlechetně. Na vysněné půdě to celé a působilo mnohem víc rytířsky a tak jsem tam zírajíc nechala sebe samu ignorovat a zapadat podzimní atmosférou.

Pak druhý, čerstvý, dnešní sen. Spíše můra. V životě si nevybavuji, že by v mých snech došlo k jakékoli násilnosti, možná proto mě ta dnešní můra tak vyděsila. Spíš překvapila. Ocitla jsem se tam ve spolučnosti tří hlav mimozemského původu a zemského vzezření s vybledlými barvami samotnými i z povrchů, které je ohraničovali od všeho ostatního. Měli zálibu v škádlení mě a provokování. Netuším, co řekli ubližujícího natolik, že jsem musela sáhnout po zjevně dřevěné holi a jednu hlavu citelně šťouchnout. Já i šťouchnutá hlava jsme vráželi jedna do druhé stále vice a snažili si více ublížit. Nadávala mi, že ani pořádně nevím, jak ji znečkodnit, a že v očním důlku její slabinu nenajdu. Pak jsem asi nebyla ani ve svém těle, když se ta osoba s holí začala do ran hole opírat celou svou hlavou a když se mimozemská lebeční křehkost začala projevovat velmi nepříjemnými zvuky, které nemínili přestat. V surovosti všeho toho dění jsem začala plašit a panikařit. Vše se ukazovalo až příliš blízko a až příliš hlasitě, aby to mohlo kterékoli z mých podvědomí snést. Když už se to nedalo vydržet vůbec, probudila jsem se. Naštěstí, konečně, udýchaně a z pod odkopané přikrývky.

můry

29. ledna 2013 v 19:56 | spáč
Neodvažuji se to zde zamořovat přepisováním nočních můr. Tak tedy nezamořuji.
Nic jiného se mi poslední dny nezdá a pokud ano, tak si to nepamatuji. Bojím se usnout a probouzím se znepokojená.
To je vše.

kruh důvěry

20. ledna 2013 v 23:07 | spáč
Zdálo se mi o táboru soutěžního charakteru v letních prostorách kraje lesa. Byl tam spletitý systém vodních atrakcí a stroze zařízené ubytování. V jeho prostorách se nacházela i kacelářovitá zastaralá klubovna, kde se všichni po tobogánovitých zážitcích shromažďovali. Bylo to jako kmenová rada, kroužek důvěry. Vše poctivě ověnčené plakajícím svěřováním, prozřením a otevíráním, Jedním z propuknuvších v pláč byl i První. Byl tam se svou světlovlasou slečnou, jejíž plavky ladily s jeho. Pláci předcházelo vyprávění, které mi bylo velmi povědomé a snad proto, že jsem byla zmatená, že jsem to všechno věděla, zapomnělo mě to dojmout stejně jako ostatní. Rozzuřené vylití srdce zakončil vzteklým odchodem z místnosti a já si připadala chápající i necitelná.

Všechno jsem to ale věděla a všemu jsem rozumněla...

boj, čarodějnice a čin

18. ledna 2013 v 13:52 | spáč
Milý Šíleníčku,

chřipka mi dovolila dospávat hodinu po probuzení, která mi chyběla na dosnění a zachování si vzniklých snů v živějších barvách,

Ty sny obsahují vykonstruovaná města ze zbytků reality a prvky absolutně věrohodných vymyšleností. Nejčerstvější byla povědoá ulice z okolí aktuálního bydliště, přesněji to byla křižovatka dvou ulic ve tvaru T v jejíž svislé části se konaly nepokoje dvou střetajících se aut. Byla jsem poblíž a tloukla dlaněmi na skla otřásajících se trosek. V obou byli přátelé a dohromady se nesnášeli. Nevěděla jsem co a byla mi zima na ruce.
Nevím, jak jsme se pakndostali k malé dřevěnéstavbě od minigolfu vpořádku a zneklidnění jen minimálně. Ale stalo se. A dostalo se na smlouvání s nestrannou osobou čarodějnicového vzhledu a téhož chování. Unluvili jsme jí a spolu s její pomocí jsme dostáli jakéhos vítězství. Už si nepamatuji, v čem spočívalo (poku jsem to kdy věděla).
Byli jsme z toho veselí a já poskakovala naší skupinkou plácajíc oslavně do dlaně každého přítomného, včetně té čarodějnice, jejíž vlasy nabyli barvy tyrkysově zářící. Doskákala jsem až k dvěma kteří nezávisle na sobě dlaň zavřeli a místo toho mě objali. Pamatuju se, jak jsem se ze spánku usmívala.
Když jsem se opět pohroužila do hlubšího snění, byli tam ti dva a na mě bylo se mezi nimi rozhodnout. Jeden tmavovlasý začínající z auta, které bouralo a druhý světlovlasý klidnější z auta, které bylo bouráno.
Pak si pamatuji na jakousi rodičovskou autoritu, která na mě mluvila v pokoji dětsky zařízeném. Ve světle noční červené lampičky, dinousauřích figurek a modře zářícího akvárka.

zámožný spáč(nemožný)

11. května 2012 v 20:02 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

poslední dobou se mi zdává, že mám spoustu peněz. Totiž vše, co si vysním bych měla, kdybych byla bohatá. Nedávno jsem se procházela k lázním a na krku nechala houpat těžký a kvalitní fotoaparát. Pořizovala jsem fotografie těch nejpříjemnějších a nejpravdivějších odstínu všech barev. Byly ostré tam, kde jsem chtěla a rozmazané tamtéž. V dalším snu jsem prováděla jednoho rodiče mým bytem. měl schody a matracovité patro, květiny a květované vzory, malou koupelničku s vanou a dvěma vchody(nevím proč) a bylo to kousek od nádraží a prodavače pruhovaných šál. Všehcno to bylo ospalé a zvlášní, ale pěkné.

nenechám utéct

1. května 2012 v 14:17 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

ve snech jsem poslední dobou potkávala všemožné postavičky. Byl tam nedávno i Likonek. Byl milý a hovořil, tak jak umí hovořit jenom on. měl nově ostříhané vlasy a slušelo mu to tak, že člověka lákalo dotknout se těch vlasů. Ale odolala jsem. Kolem nás (mimo prostor mezi náma, který byl zcela prázdný) se míhala společnost slavících a noblesně se pohybujících bytostí. Připomínalo mi to levnou a o to lidštější svatbu.
Stáli jsme proti sobě a dívali se na svoje snové podoby. Moje měla šedomodré šatytriko, jejichž okraje v té atmosféře poblikávala zelenými květinami. Jeho měla Triko-s-potiskem, byla to koláž na téma Válek Hvězd. To mě okouzlilo. Ještě víc pak jeho proslov: "Přece si nenechám utéct hvězdné války, nenechám si utéct holku, která je má ráda. Přece nenechám utéct Tebe." Byl to hezký sen, ze kterého se mi nechtělo budit. Nicméně probuzení to bylo s úsměvem.

med a karamely

11. listopadu 2011 v 16:21 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

Zdálo se mi, že se ke mě vkrádá realita ve vyšperkované podobě. Stávala se podstatnou a obhajovala se seč jí síly stačily. Tedy. Abych to vzala od prvního, co si pamatuju.

To byl můj pokoj. Na posteli žlutě povlečená přikrývka, která se odrážela v naleštěných dřevěných skříních a sluncem zalitém okně. Medový podzim s jarním puntíkem na konci. Přes to všechno krásno jsem nemocná. Se skříženýma nohama sedím na té žluté posteli a tvořím svoje čáry. Nezvedám oči, protože vím, že nemám proč. Až jednou, když se v mým pokoji objeví vetřelkyně kopie. Tváří se mile a zúčastněně. Nabízí mi medikamenty a produkty zábavního průmyslu. A provádí to profesionálně, pomalu se sune blíž a bez pozvání si sedá vedle mě. Rezignovaně pozoruji její mluvu a nepohnutím svých končetin dávám najevo nezájem. Nevšímá si toho a prodává dál. Vyruší ji (ne mě, mě není z čeho) až zaklepání na okno zvýšeného přízemí. Poskakuje tam vskutku pozoruhodná osoba se zábavnými historkami pod moderním sestřihem a s papírovitým stohem o velikosti krabičky od CD v ruce, kterou nebuší na sklo. Otvírám jí a prodávající nechávám mluvit s mým ložním prádlem. Nese mi velkou omluvu za mou nemoc (jako by za ní mohla) a vtiskává onen stoh krásně tisknutých obrázků převážně černé a zelené barvy s graficky estetickým stylem a CD, vloženým mezi ty stránky. Moc děkuji a ona dodává, že i když mi přinesla náhradu, tak dnes večer smím dorazit. A taky že dorazím. Přece si nenechám ujít jedinou příležitost potkat bezstarostného vypravěče. Nestíhám se kochat svým novým darek a už mi jej vytrhává z rukou člověk s vírou v sebe skrze všechno ostatní. Nebráním se, je mi to jedno. Ať si koneckonců dělá, co chce. Já mám v hlavě vypravěče.
A tak, jak byl předtím v hlavě teď, na komorním koncertě rockové kapely v drobném divadle(s podivně zařízenou oponou) stojí přede mnou a zvučí. Všiml si mě a já asi rudnu, nevím, nemám ve snech schopnost sebebarvy. Mává a jde ke mě. Něco mi vypráví. Zcela nadšeně a zapáleně, dívá se při tom do mých očí, jak to upřímní dělávají a já mu jen se smutným úsměvem odpovídám: "Já ti tady v tom rámusu ale vůbec nerozumim." Říkám mu to jako dítěti, které mluví s rádiem. A on vypráví. Nechám ho, stačí že tu je a je tu se mnou. Objetí a nástup. Divadlo je skoro prázdné a já hlídám první řadu vlevo, abych nebyla ve středu. Jako vždycky. Hlídám si bundu a za neustálého připomínání si karamelových sladkostí si všímám nesrovnalostí v dějišti na podiu. Vyměnili si role? Někdo chybí? Někdo přebývá? Nejsem si jistá, jestli mi to vyhovovalo víc oproti mnoha minulým představením. Možná jo a možná ne. Hlavně že tam byl on a věděl, že já tam jsem taky. Asi..

Kdysi dávno (asi před měsícem)

28. března 2011 v 16:33 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

Stydím se, že sem nepřispívám a přitom se mi zdá celkem dost věcí. Ale nechám to na vypovídání se jinam. Sem bych ráda vepsala posledních pár snů... Tedy popořádku. Dvacátý první únor se mi to zdálo, k ránu jako většinou a s přehršelem barev. Z poznámek teď čtu: návštěva, schody, oblečení, obchod s nůžkama, skicák, čekání, žíhaná doga v autě, náhoda. No páni, na to jak je to dlouho a kolik hodin jsem mezitím naspala, se celkem i pamatuji na většinu těch slov a v hlavě se mi rojí další... To je dobře.

Tedy k návštěvě. První okamžik byl před dveřmi hostitele a já jako návštěva po boku mladíka v příjemné barvě oblečení, si upravovala naposledy svůj účes. Vítá nás nádherná žena s dlouhým a štíhlým krkem a v puntíkatém kostýmu. Je milá i když vím, že můj účes se jí nezdá dostatečně perfektní. S úsměvem o tom mlčí a vede nás po dřevěných a v rozporu s kolemjsoucím luxusem vrzajících schodech. Bojím se udělat každý další krok, ale moje polovina mi nabízí rámě a já vidím, že dlouhokrké hostitelce se to gesto líbí možná stejně moc jako mě. Bylo to patřičně. Vyšli jsme do dřevem obložené místnosti, která šeptala, že její šuplata a kříně jsou plná mnoholeté whiskey a že se zde smí kouřit pouze jeden druh doutníků. Byl tu barový stůl a odpovídající vysoké židle. Na jedné z nich sedělo přetékavým způsobem pozadí pána domu. Světle modrá košile mu dělala tvář ještě červenější. Bylo vidět, že se tu cítí být pánem stejně jako kdekoliv jinde. Dlouhokrká dáma k němu vzhlížela a pokynula nám, abychom se posadili a snad mimoslovně, abychom byli stejně "dokonalý pár" jako jsou oni. V hlavě mám pořád obraz těch vratkých schodů, každý s jinou výškou a čim vyšíí, tím šikmější. Občas na nějakém sloupši žábradlí pověšené korále nebo kus oblečení. Mám pocit, že z nich padám a moje polovička je ve spárech bohatých lidí. Padám a on jen vyděšeně vyskakuje z pohodlné židličky a akorát přes tlusté rameno vidí, jak mizím někde dole.

střih

Pasáž s obchody. Vidím tady zeleného plyšového medvěda, támhle sešit s notami, a o kousek dál cukrárnu. Vybírám si obchůdek nejbližší mému bytí. Výtvarné potřeby. Proč má asi ten obchod vzhled jako učebna, kterou jsem navštěvovala celou třetí třídu? Tamhle v tom koutě jsem se převlíkala na tělocvik. Z táhmleté skříně spolužačka kradla lízátka a tadyhle seděl můj lásek. Katedra je pryč a místo ní je tu pult s kasou a drzým prodavačem. Měl nehezky hnědé oči. Vlastně to ani nejsou výtvarné potřeby, když se tu tak rozhlížím. Je tu jedna police plná různě velkých kancelářských papírů a složitých formůlářů mnoha barev. Jeden jediný regál, ve kterém je kromě osamoceného a zpola vytrhaného skicáku prázdno. A na pultu dva kelímky, z nichž trčí nůžky pro leváky a pruhovaná stuha. Nelíbí se mi tu a chci pryč. Nic si nekoupím, ať si protiva prodavač myslí co chce. Měl by si ostříhat nehty a mě nechat jít pasáží a utéct nejbližší ulicí domů.

střih

Jsem ve škole a venku je tak krásně. Čekají na mě venku a já skoro nechám mizet šedivé skříně v neviditelný průhled na zelenou zahradu. Nestíhám to všechno obstarat a chodba se zdá až moc velká, stejně tak vysoko pověšené hodiny. Běžím v natěšení na čekající přátele a nohy mi po podlaze klužou. Pohybuju se nezvykle pomalu na kmitavý pohyb mých krátkých nohou. Smykem se dostávám k proskleným dveřím a skoro cítím přítomnst těch vlídných lidí. Ale i když už jsem venku, nevidím je. Zpoza rohu na mě bafá jeden člověk. Jsem ráda i za něj, ale stejně jsem trochu zklamaná. Jdem parkem na tramvaj a z auta na nás vyjíždí rozzuřená doga. Srdce mi poskakuje, jakoby ani nepatřilo tam, kde ho mám já. Ale i to zakrývám jakoby-smíchem. Mizíme spokojeně s debatou, která se zdála být tak přirozená. Byl to pozdimní den. Někdy kolem pátě, když je slunce oranžové a žilky listů červené.

bez sklerozy, s výmyslama na rameni, Tvůj Spáč

sedmikrásně smutně

27. února 2011 v 10:14 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

tahle bláznovina se mi zdála v noci na třináctý únor. Zas sem přepíšu jen jednu poznámku, protože po zapsání jsem zbytek snění vypustila z mysli takovým lehkovážným způsobem, že bych jej už těd těžko někde hledala. Tak tedy:

Úvod do snu byl pohledem na vodní hladinu, po které se houpá květ sedmikrásky. Jeho průběh již v mém nočním pokoji a především na mém nočním stolku. Brumbál seděl v své trpasličí verzy na hromádce mých knížek. Dělal, že umřel, ale žil. Bylo to jako sen ve snu, zmatení a nejistota o čemkoliv jiném než o snění. Já po něm truchlila a plakala do té tmy.

ze sedmi kras, Tvůj smutný Spáč, jednou za čas...

můra v dlani

12. února 2011 v 13:40 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

Potkala mě v noci můra. Krátká, stručná a pro mý snový já bolestivá.

Byla jsem v bytě, kolem pobíhala kočka. Měla jsem ji ráda a chtěla ji pohladit. Vysmekla se a při unikání mi, nechala jeden svůj ostrý dráp, aby mi uštědřil ránu doprostřed levé dlaně. Studovala jsem to zranění a sledovala, jak se z drobné červené tečky stává tržná rána, jejíž okraje se pomalu rozrůstají mimo mou dlaň. V tichém úleku jsem zatla ruku v pěst a přidržela si ji na hrudi. Pálilo to a já jen cítila, jak mi okraje rány pronikají skrz prsty a rozčlenuje kůži na mém předloktí. Pak jsem se vzbudila.

rozpadající se s prosbou o šitíčko, Tvůj Spáč

JAKO318---

11. února 2011 v 10:07 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

10:06
Dneska to bylo vážně nabitý. Jedna scenérie vedle druhý, a spousta lidí a cest a míst a věcí k naleznutí... Nuže, nezbývá než to sem všechno sepsat než se my to z živý paměti přesune do pamětního hřbitova. fotoaparát, svíčky, dřevěné lavičky, travnatá plocha, břímě, dům s átriem, plno kolegů, debaty, velryba (JAKO318---), hlubiny, trosky, útěk, nádraží, nové vlaky, špatný směr, kapela, vlídní lidé, obchod s hudebninami, měkká a hrbolatá podlaha, rockové plakáty, paličkované ponožky. Tak a teď si to půjdu nechat rozležet v hlavě, abych to byla schopna převyprávět srozumitelnější (neplést se srozumitelnou) formou.

11:03
Bylo tedy léto, tam v tom snění. Alespon si to místo pamatuju v letním hábitu. Světlo tam bylo oranžové a měkké, jako při západu slunce někdy v srpnu a tráva kolem zářila tím nejpříjemnějším odstínem zelené. Byla tam řada zahradních dřevěných stolků s přimontovanou lavičkou na obou stranách. Byli jsme tam jako skupina, přičemž jsem já byla její článek nejslabší. Seděla jsem vedle kolegyně umělkyně, která si narozdíl ode mě nezapomněla vzít svůj krásně vedený skicák a jala se zaznamenávat ty nejhezčí kouty zdější reality. Na stole byla velká svíce. Nehořela, a proč by taky v takovém světle. Měla skořicovou barvu a pod sebou kalíšek z voskového papíru. V dlani mi svítily kousky bílého vosku. A jak to bylo nepatřičné, nápad, že bych ty kousky mohla hodit na vrch skořicové svíčky. Byla jsem okřiknuta a následně zakřiknutá, když jsem se rozhlédla po dalších stolcích, kde je na každém svíčka a ta je opatrována jako poklad. Byla jsem tam nepatřičná

střih

Když jsme odcházel na povel někoho povolaného, cosi jako zvyk nás zformoval do řady jednotlivců, kteří si pokorně hledí navzájem na paty a v úzké šnůře se přesunuje na místo, kde je patřičné složit svou hlavu. Byla to zvláštní budova. Mě osobně připomínající budovu základní školy. Átrium uprostřed, kde se scházeli mnou obdivovaní jedinci a neuspokojivě vzhlížející klece, coby bezpečné úložiště šatů a přezuvek. Stěny byli prázdné a oprýskané v místech rohů a kolem světelných vypínačů. Některé místnosti byli zakázané.

střih

Světlopouštící kotouč už zapadl za snové obzory a tím dal mě a mému parťákovi možnost bytí v nočních stěnách naší ubytovny. Z nepohodlných lůžek jsme se zvedly téměř ve stejnou chvíli a stejně tak jsme na sebe v okamžiku pohlédli a beze slov se dohodli na útěku. Máme rádi pořádek, pokoru, úctu a spravedlnost, ale tohle bylo moc. 
     Vyběhli jsme z tělocvičny se spoustou lůžek na modře osvětlenou chodbu. Kdoví jakou schopností těch stěn bylo možné vidět v nich odraz noční oblohy i s množstvím spojujících svítících čar, načrtávající všechny souhvězdí na nebi. Koutkem oka jsme se dívali, ale nepřestávali jsme utíkat. Snad jsme se i smáli?

střih

Za námi se nořila v strašlivém úhlu křivka mořské vlny. A Už neutíkám chodbami, ale na volném prostranství, jehoož volnost je znatelně proděravěná náhodnými překážkami rozsetými všude kolem. Jednou to byl kus naplaveného dřeva, pak louže, jejíž hloubka čítala přes jeden celý metr. I přes ty nástrahy jsme s mým krátkovlasým přítelem běhali a přeskakovali to všechno se značnou lehkostí. Za námi se stále pomaleji hnala ona vlna, která nám na úsměvu neubrala ani trochu. I Tak jsme bez jediné přípravy naráz skočili do jedné zdající se louže, která se proměnila v tu ránu ve studnu a následně v otvor v ledu, který nás pustil do mořských proudů. Modrá, bílá, nazelenalá a rozmazaná světla všude kolem nás se odráželi v oku mého přítele. Za ním se zvětšoval stín. Přibližoval se a čelili jsme mu bok po boku, dokud jsme v jeden okamžik nerozeznali, s čím máme tu čest. Byla to obrovská velryba, která měla na dolní čelisti pod linkou obří tlamy vypáleno: JAKO318(a pak ještě něco). Kytovec byl pro nás náhle Jakub a i přes naší námahu, dát mu jméno, nás bytostně nesnášel. Lovil nás. A pro naši velmi dobře vyvinutou schopnost snově plavat nás lovil velmi dlouho.

střih

Jeli jsme podpořit vlídné lidi v muzicírování, já, část mojí rodiny a moje rodina nebiologická. Měli jsme jet vlakem? Zjevně. Stáli jsme na nádraží a to na jeho špatné části, vzhledem k směru, kterým jsme měli jet. Upozornila jsem naši výpravu na tu nesprávnost a tak jsme se vydali podchodem na správné nástupiště. Uklouzla jsem. A vlídný člověk mi pomohl vstát. Pžijel náš vlak, který vypadal poněkud moderně na kolemjsoucí poměry. Bylo to podezřelé. Podle mých zvyklostí jsem nastoupola do nejobsazenějšího vagonu soupravy a stejně tak dle zvyku jsem předem vzdala hledání volného místa. Stála jsem tedy uprostředy toho drncajícího čehosi a přes rameno své kamarádky jsem zahlížela obrys vlídného člověka. Díval se z okna a dost možná právě přemýšlel nad svým uměním. Nechala jsem ho a tak a užívala si tu výpravnou společnost.

střih

Nevím, jakm způsobem jsme vystoupili, prostě jsme byli na místě. Jezero a kolem jako děravá vesnička rozložené neuvěřitelné množstí žlutých stánků. Já si rozhodla, že mé ošacení se na takovou příležitost nehodí a tak jsem se vydala s částí výpravy do jediného obchodu, který se poblíž nacházel. Kdo ví, proč se mezi všemi těmi žlutými plachtami nacházeli dveře do kamenného obchodu s hudebninami? Já tedy ne. Ale neřešila jsem to. Přivítal mě podivně sympatický prodavač gestem ukazujícím na přepravku secondhandovým sbožím. Malá červená trapnost ve tváři mě po chvíli přešla a já se vrhla tručně přebírat ty vybledlé kusy oblečení. V regálech se nacházeli mimo jiné soundtrack k Hvězdným válkám a  černá trička s potiskem metalových kapel. Děsivé. Na té podlaze by se dobře spalo, odhadla jsem. Na té podlaze se dobře spalo, usoudila má unavená záda, když jsem se nějak stočila pod pult s trsátky. A ani nevím, zda jsem dorazila na úspěchy vládných muzikantů...

střih

Seděli jsme s rodinou na květovaném gauči a debatovali o tom, zda je vhodné pro tuto hodinu, konzumovat banánek v čokoládě se snickerskou.

s údivem nad tak dlouhým snem, Tvůj Spáč


nádraží, nové vlaky, špatný směr, kapela, vlídní lidé, obchod s hudebninami, měkká a hrbolatá podlaha, rockové plakáty, paličkované ponožky.

8.2.2011

10. února 2011 v 14:57 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

Za dlouhým snem jedna drobná poznámka roztřesenou dlaní:

Sbírala lahvičky od šamponů a pěn do koupele... Byli po celém byté, prázdné a a jejich hrdla špinavá od mycího čehosi.

vyděšená tou chemickou vůní, Tvůj Spáč

převaděči a nadlogici

10. února 2011 v 14:52 | spáč
Můj milý Šíleníčku, 

přepisuji dnes další poznámku. Nebot ihned po zapsání si snu se ho moje myšlenkoví dál nezabývalo a tak mám ted jen tohle: Převaděči a nadlogici v nemocnici

Byli jsme druh. Něco víc, a k sobě navzájem v nedůvěře k vzájemný jinosti a konečně i v poctivý plachosti. Vyjednávali jsme příměří a vyprávěli si navzájem o našich "klanech". Jeho významu i historii. Bylo to krásný. My - převaděči - jsme tady ve špitále znamenali něco jako převozník na jezeře. Když už byl někdo unavený svou nemocí, v poslední horečce zavolal nás a my mu nějak pomohli. Oni - nadlogici - byli moudré bytosti, které byli stejně jako my jiní než lidé. Nikdo je nechápal, jak moc byli chytří. A pro svou jedinečnou kulturu jim nikdo nerozumněl. My (pro normální lidi neviditelní jsem to chápali a tak naše seznamování proběhlo v pochopení a samozřejmosti.

střih

Toulání se po chodbách nemocnice.

střih

Zavolal mi Druhý na telefonní číslo, o kterém jsem ani nevěděla že ho mám. A za skleněnou stěnou na toho telefonujícího pršelo. Viděli jsme na sebe a já mu slíbila další setkání.

střih

Pak tam bylo velké množství schodů a moje ponožková neviditelnost. Běhala jsem tak po chodbách toho špitálu a občas jsem si nebyla jistá, jestli jsem úplně tak neviditelná. Kovová konstrukce kolem výtahu byla natřená červenou barvou. Občas mi to uklouzlo, ale jakžto v nejpohodlnějším kompletu (ponožkách a džínách s mikinou) mě jediná bolest nezastavila v lítání nahoru a dolů a zkoušení, jak moc jsem pro koho neviditelná.

střih

A pak ta cesta šíleným autobusem ze starozejícího Smíchovského nádraží. Tam bylo sépiovo, cestou domů pak hvězdná noc.

v ponožkách a neviditelná, Tvůj Spáč

šachové nepokoje

9. února 2011 v 11:23 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

v poznámkách z dneška svítí do šera dnešního počasí toto: šachové boje, chodbové nepokoje a křížová konstrukce draka. Bylo to bláznivý a plný malých kousků, jako by se mi zdály puzzles s námětem toho snu.

Byla jsem na chodbě u mojí babičky a těžký závěs u hlavních dveří zastavoval jen neuspokojivé množství průvanu. Připadala jsem si maličká, a asi jsem i byla neboť spolu se mnou se do té skromné chodbičky vešlo pět dalších drobotin a tři šachovnice. Světlo sem pronikalo z otevřených dveří a vedlejšího schodiště. Podle odstínu a úhlu, jakým dopadal na měkoučký koberec, bylo ráno letního rozvržení. A ačkoliv se jednalo o šachové partie, byla to krvavá řež a mě se zdálo, že jsem v nelítostném boji. Šachovnice měli netradiční geometrický tvar a každá figurka byla jiná. Celá hrací plocha připomínala vetešnictví a tak jsme s rozcuchaným protihráčem táhli dřevěnými, omšelými, plechovými, lesklými a zajímavými objekty. Z jednoho trčel chomáč bavlnek, jako kštice mého střelce. Na zádech měl model toulce z plíšku a v něm párátkovitě vzhlížející šípy. Chvílemi se mi zdálo, že jsou ty postavičky živé.

střih

A tak náhle, se všechno začalo zdát velmi důležité, naléhavé a nezanedbatelné. Boj. Válka plná velkých malých obětí a silných pocitů s každým kouskem zbytečného materiálu z bojiště. Byl tam malý kovový meč. Byl jako vyloupnutý z kindrvajíčka. A nebot moji spoluhráči se stejně dobře jako já vyznali v hračkách z cukrovinek, obdivně zírali a někdo z nich vydechl své pizizubé: "Tý brďo..." Šáhla jsem po mečíku a ten, jako by svým tvarem říkal, at ho rozdělím. Dvěma prsty jsem lehce uchopila tupou a patinovanou čepel, která se psléze ukázala být odnímatelným krytem pro neuvěřitelné precizně vzhlížející ostří. Lesklo se v našich očích a stejně tak odráželo svou krásu v našem ztišeném nahlížení na ten poklad. Byla jsem vlastníkem Meče!

s párátkem v ruce a peřím ve vlasech, Tvůj Spáč

Jako v bavlnce

29. ledna 2011 v 22:16 | spáč
Můj milý Šíleníčku,


víš, aplikace poznámek v mobilu je moc fajnová věc. Prostě tak. Člověk se k ní dostane přes dva doteky a mezi nima i já stěží stihnu zapomenout cokoliv důležitého. A pak je ještě moc dobrá věc kombinace dostatku času s klávesnicí na dotykové obrazovce. Psalo se to tudíž samo a já teď nebudu dělat nic než opisovat onu poznámku, narozdíl od obvyklého vzpomínání a slohování na pár hesel...Nuže

Spousta oblečení, nefunkční nohy, příkop kolem domu sousedů odnaproti. Útěk před čímsi, svetry a barevnými mikinami s velkými nápisy, které mi neříkají nic než že jsou dávno z módy(pokud tam kdy byli). A je jich vážně velká spousta. Jako v továrně minulého století, jejíž majitel zapomněl zajistit odvoz z výrobních linek a tak nechal ta množství křiklavých textílií zaplnit budovu o půdorysu fotbalového hřiště. S nohama, které za sebou v snové paralýze táhnu se plahočím u stropu a odhrnuju jeden růžový rukáv za druhým. Závod to byl... A nikde úniku? Už nevím. Byla jsem unavená

z zděděného vytahaného svetru, Tvůj Spáč

No, na druhou stranu...

15. ledna 2011 v 11:51 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

pravda, byla tu určitá pauza zapisování si těch snových šíleností, ale pořád se mi něco zdá. Noční můry to bývaj. A posledních pár dnů to jsou kratinké momenty, které ač nejsou plné viditelné můrovosti, děsí mě.

Je to jenom jeden kousek. Miniaturní útržek.


Mám v plánu jet navštívit vlídné lidi. Tam, kam bych chtěla patřit a pořád nechápu, že mě trpí. Bojím se že zabloudím v reálnu jsemse den před tím potýkala se spoustou map a rad, jak se dopravit právě tam a ne jinam a cestou se neztratit. Sen mi ukazoval jak jedu tramvají, jejíž číso bylo schované za něčí zrzaou hlavou. A jela jsem si i docela sebejistě. Dívala jsem se z okna a vpíjela se do deštěm zmáčených a večerním osvětlením zkrášlených chodníků. Tuhle jedna krásná lampa a hned vedle ní dokonalé zelené zábradlí. Ejhle tuhle náměstí a socha! Hřálo mě to poetično na srdci. Jedu si tak tedy tou tramvají a obdivuji to všechno kolem. Ani jsem si nevšimla, že si na vedlejší sedačku někdo přisedl, a tak jsem se trošku lekla, když na mě promluvil: "Kam to jedeš?" Byl to právě jeden z vlídných lidí, za kterými jsem měla namířeno. Jak já ho mám ráda. Tak nějak dobrým způsobem a vlídně. Tyhle lidi dělají z ostatních lidí dobré lidi. Rozhlédnu se z okna a ted nepátrajíc po nějakých okamžicích krásy, hledám orientační body, jak bych mohla rozeznat, kde jsem a kam jedu. Proč mi to bylo celou dobu jedno? Podívám se na něj a rozpačitě v závěru odpovídám: "No, na druhou stranu." Znělo to sebejistě. A čím častěji si to přehrávám, tích schválnějí a upříměji to ode mě znělo.
Ta tramvaj jela dál a on stejně tak jako se předtím objevil, zmizel, když jsem hledala v obrazcích světla na budovách lepší odpověd, než kterou jsem mu s tak nepochopitelnou jistotou podala.
Ta tramvaj jela dál a za ní se otáčeli pod deštníky jednotlivci i dvojičky vlídných lidí, za kterými jsem chtěla jet.
Ta tramvaj jela dál a já v ní. Jela jsem na druhou stranu. Schválně a nepochopitelně.

kam to jedu? no na druhou stranu. 

Něco jsem chtěla, toužila po tom. A podvědomí mi to zakázalo. Kazím si svoje vlastní sny...

Zmatená sama sebou, Tvůj Spáč

svátky

1. listopadu 2010 v 7:40 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

Nedávno se mi zdálo nutným poznament si: sraz, pizzerie, kniha(mouka) město, potok, mlýn, podávací tamtyvěci.... Začínám si připadat vážně šíleně při zpětnym pohledu na ty obrazy. Celý sen situován v slunečnu a vzpomínkovu na první léta základní školy.

"Kdo si? Že ty jsi ten... TY víš..." ní od mého snění k vysoké postavě, opírající se o stůl a zírající odtamtud na mě. Oba se usmíváme, oba víme, ale ani jeden to neřekne...

střih

Přichazejí k nám známe tváře, které z nějaké radosti nepojmenováváme. Usmíváme se na sebe. V tak velkém strachu jako se v realitě míjíme se v radosti na tomhle místě přijímáme a oficiálně známe. Probíhají gratulace jednomu z nás. Je to kuchař a dostává sáček mouky balený jako tlustá kniha v tmavě zeleném vázání. Probíhají další výměny úsměvů. 

střih

Brodím se potůčkem u pizzerie o hloubce 20ti centimetrů, které jsou mi kupodivu až po pas a míjím něco jako obrovské bublifuky. Nevím na co slouží. Měla to být nějaká podávadla? Každopádně se deru mělkými vodami o síle mořských vln a míjím mlýn (spojení s knihou moukou?). 

střih

Suchá a neoblažená vědomostmi sedím na lavičce uprostřed našeho krásného, světlého a snivého náměstíčka. Jsem ráda, že tu jsem....

jako vždy vyděšená svým podvědomím, Tvůj Spáč

občas holt nevím...

31. října 2010 v 19:00 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

Na včerejším papírku sem se setkala s hesly: koncert, voda, rodič, les,hlídač, odpovědnost..., a abych byla upřímná nemám vůbec ponětí, co to bylo za sen. V lese pobíhám často, hlídač je strašně podněcující pojem, ale teĎ si na nic nevpomínám. Odpovědnost je můj věčně plápolající boj a po koncertech se courám i v realitě. Příště si budu muset zase začít kreslit. Docházej mi slova, který by mi kreslily do vzpomínek něco konkrétního...

se stínem na očích, Tvůj Spáč

stýská se mi i tady

30. října 2010 v 11:22 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

Zdálo se mi zas o vracení se domů. Je to nějakej vnitřní stesk, kterej mě tam vrací alespoň v stavu nevědomí o sobě. Byl tam "vetřelec", samota a vpomínka na krabicemi zastavěný sklep. Nebylo tam skoro nic. Je to jen pocit, který mám v realitě, obtisknutý mezi lety ze střechy na střechu a zachraňování roztomilých koťátek. Stýská se mi, a mrzí mě, že se mi stýská už i ve snech.

dneska beze střihu, dneska steskem, Tvůj Spáč

koncertní závody

13. října 2010 v 17:34 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

Zdálo se mi zdálo zvláštních věcí. Z notesu: chobotnice, česky zpívající linkini, most, stage, VIP. Bylo to zas zvláštní a zas se mi chvílema chtělo z těch nelogických nesouvislostí smát.

Spáč, jako když do vody hodí. Někdo mě tedy hodil do vody a jakmile se kolem mého zorného pole rozptýlily všechny třpytící se bublinky, tak se mi naskytl pohled na hlubinu lesního jezírka. Asi nepotřebuji dýchat. Všechno je šedo béžové, na okrajích tmavnoucí a rozostřující se. Stávám v jedné vyděšené pozici na jednom místě, pokud se tedy v tak nerozličném prostředí dá pohyb kamkoliv sledovat. Míhá se mi před očima blýsknutí se čehosi. Prudce se otáčím podvodním gestem a před očima mi vodně levituje fialová chobotnice. Machájíc kolem sebe klidně a smířlivě svýma chapadlama, na jejichž koncích jsou vzhledem k fialovosti celého objektu nesympaticky růžové přísavky. Je obrovská a děsivá neboť v rozporu s mými znalostmi anatomie chobotnic má tahle zrádně a šelmovitě se křivící čelisti, z nichž ční do prostoru několik silných a na pohled ostrých zubů. Odkudsi se vodním způsobem přivalili Mike s Chesterem (členové mojí oblíbené kapely) a za doprovodu svojí hudby v český text (který zněl v češtině okouzlujícně silně) se vrhli na onu hříčku snové přírody s argumentem: "No a, že je silnější, za náma sou kámoši" Chvíli jsem koukala a přemýšlela o mateřském zákroku, nařídit oběma bláznům okamžitě zmizet a neblbnout tady, ale když v soundtracku mého snu zaszněla česká verze Numb, neudržela jsem se a vrhla se do inkoustuplné pranice, která víc než boj o život připomínala dvě škládlící se šťěňátka.

střih

Běhám od stánku ke stánku, odmítám nabídky starých dam ručně pletené kopačky jamajských barev za nízkou cenu a sháním místo ve VIP zóně na velmi fajnovou akci plnou hudby a ozumných lidí. Nade mnou se klene most učený pouze pro kamiony a bruslaře a kolem mě se motají bedňáci s úmyslem sestavit zvukovou aparaturu, která by zbořila naše městečko. Je to sranda, ale já se chci smát v tom VIP salónku po boku velkých lidí. Probouzím se s vědomím, že jsem asi nakonec ráda členem bedňácké vrstvy a naslouchajících kolemjdoucích.

z oblaku rvoucích se myšlenek, Tvůj Spáč

odpolední šlofík

8. října 2010 v 21:58 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

dneska odpoledne, když jsem přišla ze školy a spucovala pár mooc dobrejch koláčů jsem se uložila k dobíjecímu spánku na dospání probděných nocí plných školních úkolů... Zdál se mi v tý chvíli strašně zvláštní sen. Takovej. Hu! Najednou tolik aktuální a s lidma, který znám.

Přicházím k jezírku. Je to spíš bazén který je krytý občasným pruhem dřevěné látky z obroušených prkýnek. Přicházím po jedné z těch lávek a celé se to se mnou houpe. V systému houpajících se chodníčků se dostávám k "přístavu" a nasupuji na vor, kde sedí moji dva kamarádi. Je teplo, ale mám na sobě zimní bundu. Už nevím kdo a jaký udělal manévr, ale v jeho důsledku jsem já i můj zimní obal skončili v nesmírné tíze náhle studené vody a skoro bych řekla, že mě ta těžkost topí. Vidím kolem psací stoly s fungujícími lampičkami...Nevim proč. Tahají mě venku a já si připadám velmi objemně, objemněji než kdy dřív, vidí to i oni a víc naž na mě se dívají na zlomený vor.

střih

Něco špatnýho se děje kolem střediska. Chci pomoct, nějak. Jde o dopravu, autobus. Musím ho dohonit. A je to i možné neboť jede velmi pomalu, i když krajinou, která se té kolem střediska vůbec nepodobá. Je tam spousta kopců a malé domečky. I přes jeho volné tempo jsou moje nohy mnohem malátnější. Mám sice nádherný pocit z toho zpomaleného běhu, ale autobus se mi ztrácí v klikatých cestách zeleně. Asi jsem nikoho nezachránila, ale byla jsem jediná, kdo se pokusil...

z odpoledních šlofíků, Tvůj Spáč

hrál mi na kopák ploužáky

6. října 2010 v 17:43 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

O víkendu se mi do snu vsnila tato slova: bubeník, krokety, půda, schody, důvěra... Po zpětném přečtení si to všechno znova vybavuju a culím se, jak moc mi v tom snu bylo krásně. Tedy:

Ani si nepamatuju začátek. Jsem ve svém domě. Je můj a nikdo mi ho v této dimenzi nemůže vzít. Mám pocit, že myji nádobí a z obýváku slyším film, který je puštěný z videokazety. Doma. Stojím tam u dřezu.

střih

Ležím v kuchyni s mokrou dlaní od mycího přípravku. Nemůžu se pohnout, asi umírám nebo co, ale směju se, protože ke mě někdo běží, směju se, protože někomu nejsem lhostejná, směju se, protože jsem trochu blázen. Vidím zpomalené a stále víc zamlžené kroky s dunivým dopadem k mým uším. Stmívá se mi v očích a někdo se ke mě sklání. Usmívám se.

střih

Sedím v příjemné místnosti. Zas ten Domov. Pijem čaj, je nás víc. A pár jich i znám. Přes páru od ovocných hrnků se na sebe smějem. Mám na klíně kus dřeva s obtížně vyhlížejícím aparátkem z kovu na konci. Hraju na kytaru. Já to umím? I Tak, hraju. Ostatní mě hltají očima a snad i ušima, když já sebe samou neslyším. 

střih

Dělám v kuchyňce krokety a sbíhají se mi sliny, když se vzpomenu, jakou sem na ně měla chuť už ve snu. Je jich pomálu, ale říkám si, že stejně potřebuju shodit. Vycházím po schodech na půdu půdy(kde jsem už taky v pár snech byla). Otvírám příjemně dřevěná dvířka a protahuji se jimi s talířkem, v němž se kutálí sem a tam můj oběd. Byla tam vždycky ta bicí souprava? A Měla jsem dřív na půdě zamčeného bubeníka, co vypadá jako leader kapely Foo Fighters? Ať jo nebo ne, v tu chvíli to vypadalo tak přirozeně. Sedla jsem si na nizoučkou a překvapivě pohodlnou stoličku, nabídla krokety bubeníkovi a ten mi na důkaz vděčnosti a důvěry v mé snové já začal vyprávět o svém životě. Mluvil dlouze a zajímavě. Vyprávěl, jak ho nikdo nikam nechce a snad mi i vysvětlil, jak že se na mojí půdu dostal. Byl celý zoufalý a zvláštně odevzdaný. Utěšuji ho, že když tady prý hraju na kytaru, tak s ním budu hrát. Jen jsem si v rychlosti nevzpomněla, kam jsem po tom hluchém čajovém dýchánku svůj kus dřeva odložila. Usmívám se, chroupu poslední kuličku v misce, kterou mi velkoryse nabídl (jak LadyATrampovské gesto) a zubím se na něj. Hraje mi nádherný použáky(ať to je nebo není možné jen za doprovodu bicí soupravy). Probouzím se s pocitem poslechu krásné a zvláštní kombinace zvuku chraplavého hlasu a kopáku...

Píseň v duši a mír na rtech, Tvůj Spáč

zimnota

28. září 2010 v 22:20 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

Ve slovech z posledna, tyhle vystihujou minulou prosněnou noc tyto: dluhy, pytlíky bonbónků, parta, stará cédéčka, zimní boty, kolemjedoucí auto, potloukání se po městě, bývalé hřiště, - CELÝ O MYM DOMOVĚ. Bylo to všechno pospojovaný jako mozaika ze vzpomínek na moje všechno. Šedo-hnědo zašlá nálada s sem tam křiklavou čarou.

střih

Nepamatuji se na pořadí ani nic podobně konkrétního. Je to o výletu s partou přátel. Potloukáme se městečkem a kolem sněží. Mám tlustou vlněnou oranžovou šálu, která v žlutosti pouličních lamp křičí na všechny kolem. Je mi zima a víc než přítomnost lidí kolem a slov, která dopadají na mou nevnímavost, se věnuji cítění zimy na každém milimetru mojí kůže. Soustředím se na dýchání mlhavých oblaků do ledového vzduchu, na kroky, které v čersvém sněhu uspokojivě chroupají a na přibližný směr, kterým se naše noční výpravá ubírá. Je to směr nějaké hospůdky, jídelny něbo něčeho podobného. Nejsem si jistá neboť jsme nakonec dostáli rozhodnutí, že stačí odložit vlhké deštníky v předsíni a vyrazíme do sněhové noci mrznout dál.

střih

Jsme doma. Improvizovaná klubovna, jejíž klubovnost tkví hlavně v rychlovarné konvici a tom, že tu má každý svůj hrníček a dostatečně širokou škálu různobarevných a různovonících čajů. Bohužel, k čajovým záležitostem nedojde, neboť si kdosi zapomněl s sebou vzít klíče a tak sedíme na starých a nyní velmi nepříjemně studených schodech a rozhlížíme se navzájem po sobě všichni stejným pohledem - otázkou. Nejistota a stydlivost. Nakonec se každý nezávisle na sobě začne potloukat po otevřené zasněžené zahradě a dělat kraviny se zimními botami a holinkami, které kupodivu nejsou uvnitř domu. Na betonové ploše před schody je nezasněžené avšak zamrzlé místo. Na něm leží stará originální cédéčka, která pro mě představují memorykredit do všech mých zminula vzešlých obrazů.

střih

Rozdovádění a pro mě určitá tesknost, když se na mě dívá jeden z nich, na rukou komínky ze zimních bot a pod nohama střepy z plastových kol, z kterých mi kdysi rodiče pouštěli hudbu...

střih

To je všechno, nešlo zas o předměty, lidi, činy... Šlo o tu náladu a já v tom cítila nehoráznou tesknotu...

v objetí nikoho a obětí ničeho, Tvůj Spáč

sázka šedomodře

26. září 2010 v 13:15 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

osvědčila se mi jakási metoda zapisování snů... Spočívá ve vepsání si důležitých vzpomnění hned ráno na papír a napsat to sem v podobě "článku"až další den. Mý podvědomí má pak čas si to řádně rozmyslet... Na včerejším lístku stálo: sázka s velrybou, zoo, "On"(označení člověka, pro kterého jsem měla určitou dobu určitou slabost), náměstí, točité schodiště, galerie, knihovna. 

střih

Jsem v zoo (taky ne poprvý, tenkrát mě tam honili piráti), která nádherně provedená. Elegantně bez klecí. Všechno na přelomu bezpečnosti pro návštěvníky a přesto lákající jít se podívat blíž. Někde na rohu jsem si vědoma ztroskotané dřevěné lodi... Je tam průchod do Vodního světa a tam jakýsi kytovec. Velrybou jsem to napsala pro můj pocit k tomu - nejsem znalec těchhle zvířat, i dyž k nim chovám sympatie. Jsem tam s "Ním" a dalšími,jejich tváře si nepamatuju. Jdem blíž a blíž. Jsme nejblíž ze všech a stíháme akorát a krmení zmíněné velryby. Neptejte se mě proč, ale skáče do vzduchu a v obrovské tlamě jí mizí vycpaný orel, který visí na laně od tě ztroskotané lodi. 

střih

Proběhla sázka, vím to. Nevím, v čem spočívala. Nevím, ani kdo se to vsadil, ale vím, že to zahrnovalo zatopené náměstí, nebezpečí pro obyvatele města a velrybu plující kolem zavřených krámků. Jsem teď s dívčí skupinkou ze školy a máme s sebou profesorku dějin. Vzala nás v den Sázkový na výstavu do moc krásně galerie, která přímo voní umem a uměním. Celá návštěva má únikový podtext. Oranžovo podzimní náladu galerie odbarvuje šedomodř blížících se vod. Paní, co se tváří jako průvodce výstavou nás ve spěchu žene do něčeho, co vypadá jako vysoká a úzká místnost. Možná je to věž. Kolem vnitřního obvodu je točité schodiště, jehož konec končí v kuželovitě provedeném stropě. uprostřed visí něco jako lampa. Lustr, spíš. Je to z lan a malých žárovek, kolem každé ze zeleného kovu kudrlinky patřící na stará zábradlí. Máme po tom šplhat až ke stropu, protože od dveří zabedněných knihami se zvedá imaginární hladina. Šplháme a žárovičky nám na dlaních vytváří malé červené spáleninky. Prostě šplháme.

střih

Nemohli jsme usnout, ale já jsem přestala vnímat průběh věcí. Hloupostí byo, že jsme nešli po zmíněných schodech. Teď na nich ovšem pospáváme, protože voda nikde a na velrybu nikdo nevzpomíná. Ospalost. Je nás moc a tak teď všechna naše starost je poskládání se na schoddy v pohodlném rozdělení. Sedím na jednom z nejvyšších schodů a musím klanět hlavu, abych s ní nepraštila o strop. Asi jsem dobře šplhala. Zkoumám z nudy bližší vnějšek stěny. Je obsavěný knihovnami. Spodní část dřevěná a horní se skleněnou výlohou. Působí na mě strašně uctivě. Obdivuju ji a mlčím.

střih

Plavu kolem těch krámků na náměstí plném šedomodře. Už to není voda, je do dým, který se rozplývá a nechává po sobě čerstvý vzduch a odbarvené budovy. Letím a vedle mě velryba...

pro dnešek se strašně starouctivým obdivem k velrybám, Tvůj Spáč

trampolína a školkáčci

23. září 2010 v 17:55 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

V několika probuzeních s kašlem během měsíčně svítící noci jsem si založila do šuplíku za víčkama tahle slova: Nádraží, trampolína, hvězda smrti (jo, ta ze StarWars), obrázky, další nádraží a "zas mi ujel"... Zvláštní, jak se mi to v těch snech opakuje. Určitý slova: nádraží například...Tam jsem snad častěji než ve vzduchu. Nehledě na trampolína, terá je svym způsobem pokaždé ulicí, když lítám. Takže tak:

Podchody na Smíchovském nádraží, mají barvu, jako když svítá, a já stejně vim, že je jakásí pozdní doba a někam se vracím. Mám v rukách svoje desky a kolem sebe další snové společníky. Vnímám je jako kamarádky ze šolky - ofinka a opravdovost s každym pohledem. Vycházíme flekaté schody a máme se přiřadit k naší skupince, kterou vede někdo, kdo mě nemá rád. Courám se courám a zdržuju nás... Vlak nám ujede já v běhu s mýma školkačkama vedle ujíždějícího vagónu vidím, jak se na mě vedoucí šklebí. Zlost a zároveň radost, že tam nejsem. Rozsypali se mi tam obrázky z desek. Nenacházimopravdovej obdiv. Šlapou mi po těch papírech berbarví pánové, který v dálce mizej pruhově, jako když se vám vypíná televize.

střih

Jsem na nádraží, kam jsem jela. Jsem tam sama a cítím se náramě a přitom trochu tmavě. Mám tu za rohem školu a na tomhle zábradlí jsem strávila tolik zpoždění... Je tma a nikoho tu nemám. Malinká stavba, co mi říká, že prodává lístky svítí odrazem žluté lampy. Studí mě moje nehybnost a tak se rozbíhám po nástupišti v celé šířce. Míjím keře a budovu. Skáču a dopadám na obrovskou trampolínu, která mi zohybá nohy a já se pohupuju v klidnění sebe samotný. Je tam za tou budovou malej kráme, kterej tam ve skutečnosti rozhodně neni. Ve výloze toho nekrámku to září. Jsou tam pro mě strašně atraktivní předměty. Kovy s krásnými vzory, lesklé kamínky a figurky z mých oblíbených filmů. Je tam malý hvězdný promítač, který svítí do prostoru ve tvaru hvězdy smrti - jejího plánu. Nevím co si myslet. Přidává se ke mě na trampolínu blonďáček, kterému bych řekla cokoliv a stejně tak vím, že mu nesmím věřit. Je to stejně školkovej vztah mezi náma...

školkám zdar a ofinám zvláště, Tvůj Spáč

málo střihu

22. září 2010 v 15:32 | spáč
Můj milý Šíleníčku, ne že by se mi poslední dobou nic nezdálo, akorát si toho pro nedostatek pospacího času nestíhám nic zakreslovat. Nemám tedy, z jakých obrázků kreslit krom těch, co mám v hlavě. Jeden z nejnechápavějších se tento.

Výhled na město z nějaké vysoké stavby, je to otevřený prostor, zahrada možná a má na vyhlížecím okraji známý dalekohled na mince. Já tam nejsem. Nevidím to ale vím že tam tohle je. Objevuji se jako malá postavička a někdo mě chytá za kapuci aby mě hodil jako minci do toho dalekohledu jako poplatek za výhled na Něco. Vidím jak je to vevnitř strašně velké a Mincím jako jsem já (tak se říká lidem, jako jsem byla já, co nás tam házej) je tam vystavěnej hotovej aquapark bez vody. Jedu po tobogánu pro Mincovní skřítky a na klíně si hlídám něco pokladového. Užívám si tu cestu a žasnu nad přesností každého šroubku. Vidím, že na klíně nemám zlato ani šperk, ale děcko. Je skřítkovitě otrhaně oblečené a dívá se na mě jako na velkou ségru....

střih

Z dalších snů jsem ještě před chvilkou měla před očima obrazy...Jeden... Ten je jednoduchý, zachraňuju koťátka. Opět chlupatá bezbranná stvoření. Jsou u nás na zahrádce u domu, který musím opouštět a já si běžím pro foťák tolik moc známým interiérem. Už jsou na ulici. Vše.


střih

Poslední si nepamatuju, Šíleníčku, neměl bys být na počítači, ale v mojí hlavě...

střihy a obrázky, Šíleníčku jenom Tvoje stejně jako i tvůj Spáč...

černobílá v lese

27. srpna 2010 v 14:12 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

včera ráno mě neobvykle nebudil pocit špatnosti, že spím tak dlouho, ale budík, který říkal: už teď je pozdě! Mám pocit, že právě tahle změna byla důvodem toho, že si ze sna na včerejší ráno nepamatuju a snítko. Proto tedy k včerejšímu datu žádný záznam. Dnes ráno naštěstí sem byla vyhnána ze sna zase sluníčkem v oku a typickým pocitem smutku a stesku po tom snovym stavu.

Na lístečku z dnešního rána je: Les. hluboký les, na který je pohled přes hnědo-šedý filtr.Potom, dřevěný altánek uprostřed toho lesa. Jeleni a klokan. Dvě černobílé postavy a malinký polštář.

Pamtuju se na procházku tím lesem. (Byl to stejný les, ve kterém mě asi před půl rokem honily dinosauři.) Byla jsem celá bezbarvá, stejně tak i můj spolujdoucí. Byl to další z mých snových parťáků, ale dneska bylo mezi náma neco jinýho. Opařenýho, ale stejně tak sobě náležícího a patřícího mezi nás. Jako by ztracený a znovunalezený přítel. Byl o tolik vyšší než já a to jen podtrhovalo způsob, jakým jsem k němu i v mysli vzhlížela. Byl to někdo, koho jsem třeba neznala, ale věděla jsem, že je to prostě člověk se správností v krvi a srdcem, které jeho hrdinskost roznáší do všech buněk. Šli jsme a mlčeli. Nemuseli jsme mluvit, šlo o to, že jsme šli spolu a on mě měl chránit. Procházeli jsme nám oběma známou cestou, kopali do listí a v očích stesk. Došli jsme až do altánku. Byl to dřevěný přístřešek uprostřed stromoplna a stůl v něm svým tvarem říkal: postavte na mě termosku s horkým čajem...

střih

Sedíme v altánku naproti sobě a něco by se mělo dít. Leží to na nás jako mlha a my se pod tou tíhou hrbíme a rukama opřenýma o termosko-stůl si opíráme těžkost myšlenek v našich černobílých hlavách. Listí se od sebe zvedá a zase klesá v malých vírech. Celý okamžik se mi zdá, že na altán jsou přivázány horolezecké sítě ze všech stromů, a že bych po nich měla někam šplhat. Těžkost mi to ale nedovolí...

střih

Pořád sedím v altánku, stále shrbená. Můj spolujdoucí usnul. pod hlavou má šedivý polštář. Otáčím se do otevřeného prostoru lesa a vidí, jak se kolem nás seskupila zvířata. Jsou to stíny, ale vidím paroží. Obrys klokana a ony napnuté sítě, ve kterých jsem v po dalším střihu zapletená a škrtí mě pocit, že přes nutkání drát se pryč, se sotva držím a můj spolujdoucí stále spí... Já se pak vzbudila do onoho slunce v očích...

s náhlou láskou k lesům, Tvůj Spáč

štěňátka a eskalátory

24. srpna 2010 v 13:44 | spáč
Můj milý šíleníčku,

všechno co si vysním stěží chápu a tak, když to sem napíšu, třeba to jednou bude dávat smysl. Mám na stole notes a v něm črty všech těch snových scenérií, které čmárám hned po probuzení a které mám jako pomůcku při psaní těchto spacích zápisků. Na listu z dnešního rána je plavecký bazén a v něm rychlo-plovoucí osoba, pak je tam pokoj se schody a domečkem pro panenky a nakonec stanice metra s přijíždějícím vlakem... Smůla pro mě je, že jak jsem si to nareslila, tak sem to vypustila z hlavy a už přesně nevím, co to znamená... Ani si nepamatuju, v jakym byli pořadí. Je to škody, protože tak, jak si nepamatuju ten sen, tak si pamatuju dojem z něj a ten byl opravdu moc dobrý.

Tak snad asi metro bylo první, neboť do sn je třeba se jaksi dopravit, vím, že se mnou ještě někdo jel. Dva kluci. Snad to byli i přátele. Takový ty, co se v každym snu objeví, ale přitom nemají předlohu v reálnu. Motali jsme se(jako už tolikrát v minulých snech) u výstupů z metra a velkou část této kapitoly snu jsme strávili na eskalátorech po boku lakrosového družstva. Šílenost. Běhali jsme nahoru a dolu a mý kamarádi mě chytali, když jsem ve vší své ladnosti zakopávala krok, co pád z dalšího schodu. Byl moc fajnovej pocit. Víte, že vás někdo chytá.

střih

Pak tam byl ten bazén. A já byla zástupce závodníka. Jala jsem se tuto roli zvládnout co nejlépe a ve vší své snaze zarývala jsem se dlaněmi do rozčeřené vody. Vyhrávala jsem. Měla jsem jednoho nebo dva soupeře. Bylo jich málo. A já se v cíli - po několika přeplavání celé délky bazénu - dotkla naposledy okraje a tam čekali ti dva kluci. V rukách měli malá štěňátka a házeli mi je do vody. Šílenost.

střih

Jsem v tom pokoji. Je to pokoj holky, neboť všechna jeho dřevěná obložení jsou zdobena růžovými závěsy, povlečením a kdo ví, čím ještě. Byla tam palanda a na obou matracích leželi ti dva. Já jsem si prohlížela domeček pro panenky a přitom si hrála s vylovenými šťěňátky...

Spáč by možná řek, že to dobře dopadlo, a ono asi i jo. Já nevim... Zní to šíleně...

s šíleným úsměvem a štěňátky v náručí, Tvůj Spáč

všude světla a barvy

23. srpna 2010 v 11:41 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

nevím, čím to je, ale během těch prázdnin sou mý sny nějak realističtější. Občas se mi smotávají s tím, co je skutečné. Možná je to tím, že sama skutečnost o těch prázdninách tak skutečná neni, protože (alespoň já) je trávím volným tempem toho, co mě baví, během dne je klid a pak neni na co vzpomínat, narozdíl od školního roku, kdy mám na snímači reality modřiny a škrábance od všeho toho shonu. Každopádně teď mám všechny ty vysněný pocity a postavy v červý paměti, tak toho využiju.

Bylo to strašně zvláštní. Bylo tam tak nějak hlucho. Víte, jak ve snech chcete křičet a ono to nejde. Já chtěla jenom mluvit a nešlo to. Zeptat se někoho, co se to děje.
Už ve snech z dětství si pamatuju, že se mi zdálo o zemětřeseních. Popukala silnice a v těch praksklinách to svítilo oranžově. Podívala jsem se dolů do toho světla a tam pobíhali kreslené postavičky - ufounci, většina zelený a ty mě chtěli mučit tak, že mě posadili na kancelářský křeslo a mě se to strašně líbilo... To bylo tenkrát

jako velitel

22. srpna 2010 v 12:03 | spáč
Můj milý Šíleníčku,

Už si nepamatuji na začátek. Jako každý můj sen se od začátku vynořuje ze snové mlhy a vyostřuje se až k poslednímu okamžiku, kdy se probudím. Ten předkonečný okamžik si pak pamatuji nejlépe. Byl to zas hon na někoho. Měla jsem po boku svý kreaturky. Jedna, se kterou mě poji pocit bratrství a úplné důvěry byl v nějaké krizi. Ležel s kůži pokritou mechovitou strukturou a tvářil se odhodlaně neodhodlaně a stejně smířeně. Bylo na mě ho přemluvit. Nevm k čemu, ale i tak se mi to podařilo a spolu s ostatními kreaturkami jsme se vydali krajinou, která byla fantastičtější dimenzí městečka, ve kterém žiju. Bylo to uřícené. Utíkali jsme před něčím nebo jsme něco pronásledovali. Byla jsem v čele a za mnou oni, které jsem - mám pocit - vůbec neznala, ale spoléhala bych na ně až do konce svých snových letů. Nejjasnější okamžiky, kdy se pojmenovatelné pocity mění v ostrý obraz, ukazovali, jak skáču z travou pokryté střechy našeho domu.

V každém svém snu létám. Takový můj snový let to je. Ani jako superman nebo jako anděl - já tam žádná křídla nemám. Jsou to takové dlouhé skoky. Záleží na odrazu a odhodlání se udržet v tom stavu negravitace. Občas skončím deset metrů daleko, občas přeletím polovinu města, někdy taky mám svázané nohy a odraz se ne a ne podařit - to pak mě něco chňapně a já se probudím s označením toho snu Noční můrou.

 s odhodláním zapsat sem i své budoucí sny, Tvůj Spáč
 
 

Reklama